The Doors

Val Kilmer byl hvězdou, takhle to zahrát a ještě se naučit asi 50 písní nazpaměť, to je na Oskara. Jinak tohle nebyla zrovna moje srdeční hudební záležitost a nebo jsem konzerva........asi ano. Nahlédla jsem jen mírně do jejich hudebního, zdrogovaného světa a nějak extra jsem jim to nezáviděla. Filmová výzva 2016 (14.08.2016)

Zlaté časy, kdy ještě Stone nemyslel kolenem a režíroval filmy nekorektní a ostré jako břitva. Do zlatého fondu jeho tvorby patří neoddiskutovatelně i The Doors, jakožto strhující autobiografické drama o známé rockové skupině. Příběh je klasicky lineární (uskupení, nášlap kariéry, vrchol, rozpad), nicméně je podán s takovou dávkou živelnosti a síly, že divák některé scény jen velmi těžko rozdýchává. Stone je samozřejmě technicky skvělý jako vždy. Především jeho kamerové eskapády a tentokráte i nasvícení jsou brilantní. Nejužasnější zážitek jsou potom koncertní sekvence, které jsou jednoduše strhující. Celý film má takový zvláštní "sjetý" náboj. Funguje to však fantasticky. (24.10.2006)

Myslím, že není bezpodmínečně nutné znát do puntíku důležitá data, názvy desek a anabázi vzniku písní Doors. Oliver Stone v tomhle filmu ukázal, co je! důležité o nich vědět. Především si vyhrál s postavou Jima Morrisona - Val Kilmer ho nehrál, byl to jeho klon a to i pěvecky - a ukázal ho nejen na jeho "výletech do slunce" a do vězení, ale i jako inteligentního chlapa s obrovskou dávkou obrazotvornosti a s citem pro poezii. Nelze přehlédnout, že Stone se tak vyznal z obdivu k rozporuplné osobnosti tohoto charismatického bohéma a vůbec k hudební scéně 60tých let, za což se mu hluboce klaním a děkuji. (15.06.2004)

Tohle není film, tohle je trip do filmařského ráje a mám pocit, že Stone a celý štáb museli na něčem pěkně ujet, protože jim začalo být evidentně jedno, jestli točí film, dokument nebo něco jiného a na dobu natáčení si prostě vytvořili svá šedesátá léta. Neznám film, který by to dokázal lépe a nechápu, jak to Stone celé dokázal udržet pohromadě. (28.09.2005)

Oliver Stone zvolil svojský prístup. Netvrdím, že zlý, ale dosť jednostranný. Celých 140 minút J. Morrison, v podaní inak skvelého V. Kilmera, kecá o láske a voľnosti, ale za celý film z tej lásky neukáže ani za mak a jeho voľnosť je uzamknutá pod zámkou alkoholu a drog. Nespochybňujem prístup k filmu, ani film ako taký, ale dívať sa dve hodiny na chlapa, ktorý má nozdry plné fetu a melie nezmysly, mi až tak nevoňalo. Prakticky počas celého filmu je Morrison v opojení, či už alkoholovom či drogovom, triezvy je myslím iba v úvode a Stone ho ukazuje stále ako vyšinutého magora, ktorý chce byť stredobodom pozornosti za každú cenu. U mňa tým dosiahol pravý opak a sedeli mi skôr scény konfliktov, hádok, koncertov alebo krátke indiánske prelínačky. Scény koncertov boli výborné a zaznela aj moja srdcovka "The End", ktorá vďaka bohu dostala slušný priestor. Nech boli The Doors na čele s Morrisonom akýkoľvek, isté je, že po nich ostalo pár naozaj dobrých skladieb, z ktorých Light my fire či The End si pustím rád kedykoľvek, no o Stonovcom filme to povedať nemôžem. Raz stačilo. 60%. (17.11.2011)