Rozhodne sa v nedeľu

Začátek připomínal diskotéku s mnoha porouchanými stroboskopy, když zběsilý střih střídal obrovské množství záběrů. Pak se Stone uklidnil, přestal si hrát na Lynche a začal myslet i na diváka. Jenže celému zbývajícímu filmu pak úvodní seznámení s postavami a jejich zasazením do děje citelně chybělo. Sonda do zákulisí profesionálního sportu bohužel nemá ani konec, protože i tam se Stone nechal unést a nejdříve na nás vychrlil několik klišé sportovních snímků a pak všemu nasadil korunu, když z vteřiny na vteřinu všichni zbilancovali svůj život, pochopili, co dělali špatně a obratem se napravili. (15.12.2018)

Narozdíl odvětšiny lidí tady asi americkému fotbalu aspoň trochu rozumím, dokonce bych řekla, že mu rozumím ještě o něco víc, než jeho evropské obdobě (soccer, jak by řekli Amíci, pro nás prostě fotbal). Zpočátku mi tedy, narozdíl od ostatních, vadily rychlé záběry s kamerou bez stativu, protože jsem nemohla "sledovat hru" tak, jak ji znám z televize, no po chvíli jsem si zvykla. Myslím, že můžu bez obav tvrdit, že se jedná o ten nejlepší film z prostředí fotbalu, už jenom proto, že nic není černobílý; ani jeden z hlavních hrdinů, ať už v podání Jamieho Foxxe nebo Al Pacina rozhodně není typicky kladnou postavou. Navíc film ani nesleduje hru jako takovou, ale spíš to, co se odehrává v jejím pozadí. A od neidealistického režiséra, jakým je Stone nemůžeme čekat, že z celého týmu udělá svatoušky, právě naopak (moc se mi líbila role Jamese Woodse a to jak zamlčoval zranění hráčů). Prostě, co se mě týče, jeden z těch nejlepších sportovních filmů, ne-li úplně ten nejlepší... P.S. Quaidovi role stárnoucích sportovců neskutečně seknou ;-) Dodatek 25. března 2008 Jeden z mála filmů, které u mě v průběhu let zůstávají na špici. Když jsem ho viděla poprvé, nezajímal mě nějaký Oliver Stone, Al Pacino, Dennis Quaid nebo James Woods; dnes se všichni z výše jmenovaných řadí k mým nejoblíbenějším filmovým tvůrcům / hercům. Any Given Sunday je v každým okamžiku nabouchanej film, rozhodně žádná rozvleklá nuda pro intelektuály, a přitom (což je až neuvěřitelný) nepostrádá nějaký vnitřní smysl a inteligenci. Už jen kvůli tomu si ho kdykoliv ráda pustím znovu a už se nemůžu dočkat, až si v Anglii seženu jeho dvoudiskovou edici. (27.01.2007)

Aranžováním scén zápasů evokuje Stone energii, vůli, živelnost, testosteron a primitivní sílu tlačící míč tím i oním směrem - primární chaos i z něj povstávající řád. Rychle stříhá, a to i mezi dosti vzdálenými místy, zvuk přichází z obrazu i mimo něj, hudba chvílemi přehlušuje dění a chvílemi zase ne, mísí se poznámky komentátorů, diváků, řev trenérů, hráčů - sled promluv není dialog. Vytváří proud, který má zpočátku moc diváka strhnout +++++ Má tu moc strhávat ale jen chvíli, než si divák zvykne. Ne však nad těmi, kteří neradi ztrácí kontrolu (fauxthum měl pravdu - jsem control freak). Poskakování na parketu při dunivé hudbě či afrických tamtamech, nekontrolovatelného nadšení mas (jež jsou opravdu hloupé), kolektivní extatické zážitky - kdo při tomto trpí, budou trpět i teď. Já jsem jen divák/člověk, jehož výše zmíněné plní nedůvěrou - nechci se takto nechat strhnout a příliš mi ta snaha zahltit mě vjemy neimponovala. +++++ V druhém plánu nás film zavádí do zákulisí a vytváří širší obraz - primitvní sílu probouzí zázraky moderní medicíny fungující za hranicemi etiky, úspěch korumpuje hráče, majitelé se lísají ke sponzorům, diváci nemají paměť a žijí jen přítomným okamžikem, diváku dochází, že prvotní a primitivní jedno jsou. Dojde i na drogy, kurvičky a kazící peníze - však znáte Stonea. +++++ Smíšením s upřímně znějícími motivačními řečičkami, takovými, jak je známe z filmů, jež sport bez pochybování oslavují, vzniká docela ironický film - ironii pak dodává korunu ke klasickému win závěru přilepený dovětek. Odpouštím tedy Stoneovi z mého pohledu zbytečně dlouhou stopáž i fakt, že ony problematické aspekty vrcholového sportu stejně všichni znají, jen je dosud neviděli v jednom filmu. Ozdoby filmu, jenž by bez nich byl jen lépe řemeslně zvládnutou poctou fotbálistům. Což je nakonec stejně. Kurňa, vždyť ti chudáci riskují zdraví! (16.10.2014)

O. Stoneovi se podařil vskutku husarský kousek. Natočit strhující snímek z prostředí sportu, který na obrazovkách nevyhledávám a (po)nechává mě zcela chladným. To samo o sobě není zase tak málo. Nastupující mládí versus pomalu končící? stáří. Tenhle snímek dovolil nám obyčejným divákům nakouknout do zákulisí sportu number one v USA a ukázal jednu velkou pravdu. V současné době špičkový trenér (ať už jde o jakýkoliv sport) musí být v prvé řadě dobrý psycholog. Každý tým je složen z různých druhů (typů) hráčů (lidí), ať už jde o věkové rozdíly, rozdílné národnosti, mentality, sociální původy...) a ukočírovat tuhle bandu, aby tahala za jeden provaz, dýchala za tým a žila pro vítězství je kumšt a pouze Ti největší (nejodolnější) toto dokážou. A pouze Ti největší z nich (přestože sport je čím dál tím větší byznys, což Stone ZCELA jasně ukazuje) pamatují na skutečnost, že je to pořád „pouze“ sport, každý začínal na nějakém tom plácku před domem a ten klukovský zápal, nadšení pro věc a fair play, by tam stále mělo zůstat. Vítězové a poražení to je především Al Pacino ve vrcholné formě, jako trenér žraloků z Miami Tony DAmato, pro kterého je tento sport vším (jeho ženou, dítětem...) pozor neplést si s hračkou!, je to celý jeho život (kterému i dost obětoval), J. Foxx v roli nastupujícího (nedočkavého, dravého mládí) quaterbacka W. Beamena, D. Quaid coby J. Rooney (pomalu se s kariérou loučící kapitán), pěkná a (překvapivě) dobře hrající mrška C. Diaz (coby nová majitelka klubu Ch. Pagniacci), to vše umně kočírující, v úžasném tempu (téměř po celou dobu nepolevující, nenudící) režie O. Stonea, k čemuž mu zdatně dopomáhá i notně povedený hudební doprovod. A musím konstatovat jedno. Byť dávám ve většině případů přednost komornímu vyznění a tahle megalomanská testosteronová podívaná má ke komornosti asi tak blízko, jako pořádně prorostlej bůček ke zdravé výživě, musím (si) přiznat jedno. Tohle Stoneovo podání, včetně Al Pacinova závěrečného proslovu v kabině (kdy v 99% ostatních případů bych ho nemilosrdně rozcupoval přívlastky jako patetické, kýčovité..) na mě platilo. Je tam totiž cítit to nejdůležitější: zápal pro věc, nadhled a ano, i ironie a sarkasmus. Je to prostě „nad věcí“. I love this film a troufám si tvrdit i každý, kdo někdy dělal pořádně jakýkoliv sport (dost mu obětoval a rád) a nemuselo to být nutně na té nejvyšší (vrcholové) úrovni. P.s. když jsem viděl odcházet Al Pacina z tiskovky se zapáleným doutníkem a úsměvem od ucha k uchu, vzpomněl jsem si na motto z jiného snímku, kde dotyčný hrál podstatnou roli. ANO, „The world is yours“.... p.p.s. o kvalitách tohoto snímku dostatečně svědčí fakt, že při závěrečných titulcích (při pohledu na vaše hodinky) nechcete věřit, že čas ukrojil 150 (resp.156min), to vše bez jediného zívnutí! (To uživ. Phobia) ok, ten patetismus tam trochu (v pár momentech) cítit je, ale pouze maličko :-) 90,9% (05.12.2011)

film o sportu? takhle nějak bych si to představoval! zápasy, tréninky, nevěrili by jste, co všechno se děje v šatně o přestávce. večírky, recepce,... . samotný zápasy, to je jeden velkej videoklip. přehlídka herců (C.Diaz je přesvědčivá jako málokdy, Al Pacino - to je jasný) i neherců, kde každý hraje a dělá to svoje a nestará se o nic, než o svoji práci. stejně jako ve fotbale. ale nebyl by to O.Stone, aby zde na něco nepoukazoval. pojal fotbal jako válku. je to taková fotbalová ,,četa". fotbalisti - žádní Einsteini -, hrají za každou cenu (zdraví), pro peníze, slávu. na každou hvězdu dře ,,X" negrů, které nikdo nezná. vše pevně v rukách drží majitelé, kterým jde jen o zisk. má to samozřejmě svoje následky. ale ty nikoho kolem nezajímají. vždyť v tom šíleným tempu jde jen o ty centimetry. ty jsou rozdílem mezi vítězem a poraženým. cestou mezi životem a smrtí. a při posledním míči, kdy na hřišti vydává zvuk úplně všechno, střih nás nenechá v klidu a já mám ve tváři výraz, jako bych celej život nedělal kromě americkýho fotbalu nic jinýho. hlavně musím hrát jako chlap. vždyť jde o centimetry! (02.07.2006)