Správa o záchrane mŕtveho

Režiséra filmů Osmdesát dopisů a Křižáček Václava Kadrnku postihla několik let nazpátek nepříjemná zkušenost. Otce postihla mozková mrtvice a následně skončil v kómatu. Kadrnka i jeho matka se ho následně pokusili probrat, kdy na něj pořád mluvili a trávili s ním celé hodiny. Otec nakonec začal reagovat, probudil se a dokonce si pamatoval vše, co mu za celou dobu jeho umělého spánku říkali. Kadrnku tak tento zážitek inspiroval k jeho třetímu filmu Zpráva o záchraně mrtvého. Kadrnka dle svých slov chtěl především ve filmu zachytit zkušenost na hranici života a smrti, kdy se už teď může pochlubit globálním úspěchem na několika filmových festivalech. Téma o světě mezi životem a smrti má totiž mezinárodní přesah a je pořád terčem živých debat. Zpráva o záchraně mrtvého ovšem stojí za pozornost i z trochu jiných důvodů. Zpráva o záchraně mrtvého rozhodně není filmem pro každého, především proto, že zavání ryzím art filmem, což je pro spousty lidí automaticky veliká překážka, přes kterou nejede vlak. Nevděčné dialogy, kdy se víceméně mluví v hádankách a symbolech, rozhodnutí, že 99% filmu bude obraz vertikální. Zpráva o záchraně mrtvého ovšem není pozérskou rádoby artovou záležitostí, ale právě forma obrazu je ve finále k prospěchu věci a celému filmu prospívá. Přitom ovšem platí, že jde o film spíše nevděčný. Především i proto, že přes citlivé téma se může celou dobu zdát, že je film tak trochu bez citu. Tak snadné to ovšem přeci jen není. Spoustě diváků může zlomit vaz trpělivosti pomalé tempo. Expozice scén často spoléhají na fakt, že se někam dlouho jde, přičemž kamera několik sekund zaznamenává i zcela prázdné prostory. Dialogy na první pohled skutečně působí bez emocí, v průběhu je ovšem jasné, že Kadrnka přesně takto chtěl svůj film realizovat. O tom zda je to správně či nikoliv  by se dalo polemizovat, absenci uvěřitelných lidských emočních projevů ovšem vynahrazuje právě například ono zajímavě soustředěné vyprávěcí vedení. Vděčný film to rozhodně není, je přitom zároveň těžké mu vyloženě propadnout. Je ovšem minimálně zajímavé sledovat, jak odtažité a přitom svým způsobem vtahující to celé je. Za kamerou filmu stál Francouz Raphaël O'Byrne, kdy ovšem platí, že rozhodnutí o obrazu 4:3 a využití barevných filtrů byli z velké části nápadem samotného Kadrnky. Výsledná vizuální stránka má ovšem své kouzlo, především v momentech, kdy vyniká osvětlení. Vertikální obraz má ve finále smysluplnou úlohu, kdy nejde o jen o zbytečný artový prvek. Důležité je též zmínit, že hudba dvojice Ireny a Vojtěcha Havlových vznikla před samotným natáčením filmu. Kadrnka poté hudbu používal i jako podkres při samotném natáčení a právě i hudba dopomáhá dokreslit výslednou atmosféru. U Vojtěcha Dyka a Zuzany Mauréry není díky samotnému scénáři a přístupu k emocím prostor pro kdovíjak vypjaté momenty, ztvárnění postav právě v něčem tak afektovaném a vyloženě nepřirozeném je možná ovšem ve finále možná ještě o krapet těžší. A i proto by se oba herecké výkony měli náležitě ocenit.  Zpráva o záchraně mrtvého je ve finále film o tom, že by se člověk neměl vzdávat, ale nadále bojovat a to i když se jeho činy mohou zdát nesmyslné. Pod pozérským artovým obalem se poté skrývá poměrně vtahující a minimálně v rámci českých vod zajímavý spirituální zážitek, který má jen smůlu v tom, že skutečně není pro každého. A dost možná pro většinu. Pozoruhodných aspektů je na filmu ovšem rozhodně mnoho..... (22.02.2022) (menej) (viac)

Na novinku Václava Kadrnky jsem se hodně těšil - tedy až do chvíle, než jsem se dozvěděl, že to celé bude o tématu, které vůbec nemám rád a že se to bude celé odehrávat pouze v nemocničních prostorech. A když už to šlo do kin a já viděl trailer s formátem obrazu tak atypickým, že jsem ho snad ještě nikdy jinde neviděl, odradilo mě to od návštěvy kina už úplně. Stejně jsem ale byl zvědavý, jak se s tímhle tématem popasoval, protože zrovna u něj bych žádné větší citové vydírání (které je pro tohle téma vyloženě typické) nečekal. A výsledek je takový, že jsem hodně rád, že jsem se od toho neodradil úplně. Zpráva o záchraně mrtvého sice byla diváky i kritiky přijata vlažně a často je označovaná jako manýristická, ale já osobně v ní skoro nic takového nevnímám. Ano, kdyby to byl další ze současných pokusů o umění, který se zmůže jen na jednoduchou myšlenku a její jednoduchost se snaží zakrýt právě přehnaně uměleckou formou, pak bych souhlasil. Ale Kadrnka zde nabízí mnohem víc. Mnoho záběrů a scén je zde skvěle promyšlených, včetně jejich (občas až) překvapivých vedení a jako jeden příklad za všechny bych uvedl hned tu úvodní scénu, která úplně mistrně graduje v odhalování toho, oč vůbec půjde (nejprve vidíme záběr na část baráku obloženého lešením, následně vidíme detail na kdesi ležícího Vojtu Dyka, jak postupně otevírá oči, poté vidíme detail, že je na vyšetření v nemocnici a o něco později se dozvídáme, že tam je hlavně kvůli svému otci - a to vše je odvyprávěno pouze skrze obraz). On vůbec je celý ten film mnohem víc promyšlený, než se zdá, protože i ten silně atypický formát obrazu zde má svůj smysl. Rozhodně není jen hrou na něco moderního (protože v podobných formátech se natáčí na YT takové ty lifehacky, které jsou úplně pitomé a k ničemu, takže bych se nedivil, kdyby někdo Kadrnkův záměr pro tenhle formát považoval právě kvůli tomuhle), ale naopak neustále umocňuje dojmy z chladných a depresivních nemocničních chodeb, ve kterých se člověk ocitá kdykoli při návštěvě nemocnice. A jelikož se to opravdu skoro celé odehrává jen v nemocničních prostorech, dává mi tam ten formát naprosto smysl, protože on s tím fakt ladí, funguje a jen díky němu se mi na to nekoukalo zrovna příjemně - což chápejte jako klad, nemocniční prostory totiž bytostně nesnáším a tady se na mě ta atmosféra z nich přenesla naprosto dokonale, což byl samozřejmě záměr. Co se ale hereckých výkonů týče, tam už jsem krapet kritický, jelikož Kadrnka pořád neumí herce dokonale vést. Obzvlášť u Mauréry jsem měl pocit, že hrála skvěle ve scénách, kde jenom mlčela, ale jakmile promluvila, nedokázala správně svoji roli podat. Dyk to k mému překvapení zvládl lépe, ten jeho utýraný výraz se sem perfektně hodil a díky skvělé kameře a dokonale zarámovaným záběrům vyniklo i jeho bezcílné bloudění chodbami. Samozřejmě se dá namítnout, že zde všichni hrají bezemočně, mluví jako roboti apod., dá se to namítnout hodně jednoduše, ale není to takové jak se zdá. Ve všem je zde totiž také záměr. On je ten film už od začátku znatelně dost niterný a i když to bude mít u spousty diváků s pochopením neskutečně těžké, já bych se nebál říct, že jsem jeho pocity pochopil naprosto přesně. Když vám totiž leží v kómatu někdo hodně blízký a vy absolutně netušíte, jestli se ještě někdy probere, dá se na to reagovat dvěma způsoby - buď se psychicky zhroutíte a budete neustále brečet, nebo upadnete do jakési "apatie", kdy působíte jako tělo bez duše, možná i mrtvěji než umírající a nejste schopni přemýšlet nad čímkoli jiným. A tenhle druhý případ mají i postavy v tomhle filmu a musím se přiznat, že jsem jim naprosto rozuměl, protože jsem sám něco takového zažil a je to naprosto otřesné. Ani nejste schopní nad čímkoli pořádně přemýšlet, možná jen o tom, jestli to všechno vůbec má smysl a co bude dál. Omezíte se jen rutinní činnosti, ani o ničem víc nemluvíte, nevyjadřujete emoce, i když uvnitř trpíte jak zvíře, dokud nedojdete k nějakému náhlému uvolnění (i když spíš uvědomění) nebo když není po všech starostech (čímž nemyslím jen smrt, ale i probuzení onoho člověka). Tenhle film je tímhle naplněný naprosto zdařile a když se vám povede do jeho atmosféry dostat - což není lehké a rozhodně se to povede jen minimu diváků - dostanete silný zážitek z něčeho, co zažít nechcete, ale možná už jste to někdy procítili. Souvisí s tím i to neustálé opakování úplně stejných vět a bezcílné bloudění po chodbách, které zde provádí hlavně Syn a zobrazuje především hledání ztraceného sebe samotného v situaci, kdy je přesně v téhle pseudo-apatii. Kadrnka nejen že to skvěle zobrazil, ale také to umí i gradovat - třeba ve scéně, kdy si Matka před zrcadlem prohlíží své ruce a uvědomuje si, že už je ze všeho vysílená, ale že nemůže přestat doufat, protože v tuhle chvíli se o nic jiného nemůže opřít. Zní to jako těžká depka a taky že je, ale není to žádný vyložený nihilismus a najdou se zde i pozitivní momenty, hlavně ve vedlejším příběhu starého manželského páru, kde manžel postupně dělá pokroky a vzpamatovává se ze všeho. Pozitivně se snažil Kadrnka pojmout i závěr a přiznávám, že ta poslední scéna mě svým vyzněním i stylizací opravdu dostala, jenže je tu zásadní problém v tom, že se zde vedení všeho Kadrnkovi zničehonic rozpadlo. Zhruba do hodiny bych tomu dal i plný počet, protože přesně takhle si představuji skvělý artový film, promyšlený po všech stránkách a s vyváženým obsahem i formou, ale pak se tu rozjela desetiminutovka prázdných scén (byť to Dykovo procházení momentálně rekonstruovanou částí nemocnice vypadá vizuálně naprosto úžasně včetně použití barev, ale jaký v tom byl smysl?) a následoval závěr, který sice své téma zakončil překvapivě důstojně, ale jako by se v něm Kadrnka zalekl, že by schytal obrovskou bídu, kdyby se řídil realitou a místo niterných pocitů najednou přeladil do takového všeobecného vyznění. Svoji skutečnou zkušenost totiž ukryl ne do hlavního, ale do toho vedlejšího příběhu a že tomu tak je tu není vůbec nijak zobrazené ani naznačené. Kdyby se to propojovalo dohromady v jeden celek, kdyby to Kadrnka s vyobrazováním svých nejniternějších pocitů dotáhl až do konce a "vykašlal se na diváky" (stejně se ten film nedočkal úspěchu), byl bych z toho filmu patrně naprosto nadšený. Procházet se totiž Kadrnkovými pocity z toho všeho pro mě bylo totiž naprosto fascinují a i když to nebylo zrovna příjemné, bylo v tom i něco uchvacujícího, co mě dokázalo hluboce zasáhnout. Posledních 20 minut mi tedy přijde slabší, protože tam tohle ochabne a taky to je hlavní důvod, proč tomu nedám plný počet, ale nadchlo mě to i tak. Říkejte si co chcete, ale propracovanější a zdařilejší český (artový) film jsem neviděl ani nepamatuji a jsem rád, že jsem Kadrnku po nepovedeném Křižáčkovi nezatratil, protože když se řídí něčím, co sám zažil (jako tomu je i v Osmdesáti dopisech), stojí to za to. Jen ten jeho pomalý styl není pro každého a tohle je asi jeho nejnáročnější film vůbec, protože vyčíst z toho všechno jde jen stěží a ani já netvrdím, že jsem vše pobral přesně tak jak bylo zamýšleno, ale je pravda, že jsem tady procítil přesně to, co Kadrnka chtěl, abych procítil a pochopil a tím pádem ten film není špatný. Má tu všechno svůj záměr, opravdu (jen jsem nepochopil větu "Maminka nám kupuje čas s tebou" - ona s tím doktorem měla sex, nebo mu platila normálně penězi? Tohle tam zazní tak jako zničehonic a už se k tomu vůbec nevraci), jen to rozhodně není pro každého a spoustu zde toho je skrytého v symbolech - ale v chytře použitých symbolech, které často jen obrazem řeknou víc než dost. Btw, jestli Havlovi nedostanou Lva za hudbu, tak se fakt naštvu, protože ten soundtrack tady je něco fakt naprosto přesného a snad až nadpozemského... Jo, a na příští Kadrnkův film se už teď hodně těším, protože ze současných českých režisérů mi málokdo přijde tak zajímavý a talentovaný, jako právě on.. 4* (21.10.2022) (menej) (viac)