Správa o záchrane mŕtveho

Mé první setkání s filmografií Václava Kadrnky, určitě však ne poslední! Co těch 48 % (k půlce listopadu 2023)? Že bych se - chci-li fakticky někoho nalákat na "Zprávu o záchraně mrtvého", tedy nemá-li být tato recenze pouze dalším rétorickým cvičením - měl snažit být co nejvýmluvnější, pět na film jeden chvalozpěv za druhým, obviňovat oponenty (a že se vás tu sešlo!) Kadrnkova posledního celovečerního filmu z necitlivosti a neporozumění; že teprve pak dáte filmu šanci? Upřímně, necítím tu potřebu, seznal jsem, že tento film (ostatně ani žádný jiný) mou obhajobu nepotřebuje, mluví totiž sám za sebe (ostatně jako každý další film), a tak se - pokud se obhájí - obhájí sám ze sebe; tento se dle mého skromného soudu obhajuje již svou naprostou unikátností co se české produkce týče - skutečně neznám českého filmaře, který by se stylem byť jen náznakem blížil Václavu Kadrnkovi; tento předpoklad platí, pokud si stejně jako já vážíte solitérů a outsiderů. Jelikož - jak píšu výše - necítím potřebu tento snímek hájit, omezím se na dvě poznámky. a) "Zpráva o záchraně mrtvého" - inspirována režisérovou vlastní zkušeností, kómatem jeho otce - je už touto inspirací výsostně intimním filmem, filmem obnažujícím a ohmatávajícím obvykle tabuizovanou životní zkušenost, otevírající divákům prostor, kam si obyčejně nikoho nezveme. Proto budu mít tento film spojen s prožitkem "nepatřična", filmu se opakováním situací a blízkosti kamery daří prolomit čtvrtou stěnu, vtáhnout diváka k pacientově loži, kde si tento nutně musí položit otázku, jestli tu má právo být, co je to za zvláštní výsadu, co si z tohoto neopakovatelného setkání odnést? b) Co třeba: 1) Připuštění možnosti, že existuje (autonomní) nesmrtelná duše? Hypotéza, tak vzdálená myšlení moderního člověka, že už se ji tento možná bojí ve veřejném prostoru i vyslovit, aby jeho názor nebyl označen za "předpotopní", "nevědecky", "zastaralý". Zde se tato hypotéza, a to nemůže zůstat nepovšimnuto, vrací v plné síle! Na čem jiném než na víře v "dvousložkovost" člověka by mohlo stát Manželčino a Synovo (surové?) naléhání, aby se Otec vrátil, aby překonal nemohoucnost těla, než na tom, že člověk se vposledku skládá z (svobodně se rozhodující) duše oživující tělo? Nebo: 2) Připuštění možnosti, že dospět znamená uvědomit si smrtelnost rodičů, připustit, že dospět by mohlo znamenat (fantazmaticky) neoddalovat nevyhnutelnou Otcovu smrt (a skrze ni i smrt vlastní). Abychom si rozuměli, není nutné, aby si divák v závěru osvojil víru v nesmrtelnost (a)nebo poznal, že dospět znamená především uvědomit si smrtelnost, skutečné umění tu není od toho, aby nás o něčem přesvědčovalo. Za mě spíš funguje jako laboratoř myšlenek, rozvíjení určitých životních koncepcí a mezních zkušeností (za pomoci osobitého ztvárnění), což se tady děje, proto je tento film dle mého skutečným uměním. 80% [dafilms] (14.11.2023)

Prázdnota - filmová, emocionální, lidská. V příběhu o smrti a umírání z pohledu rodiny je to nepochopitelný paradox. Umění lze dnes ale nalézt prakticky kdekoliv, záleží na interpretaci. Vždy lze jen suše a univerzálně konstatovat, že jde o film pro náročného diváka. Já filmu ale diváky přeji, protože jinak půjde jen o soukromou (nechci říkat přímo sobeckou) vizi autorů za zdroje z fondů, které by jinak posloužily jinde a těm tvůrcům, kteří k divákům dokáží promluvit. [KVIFF 2021] (29.08.2021)

Měl jsem radost, že zvolený neortodoxní formát obrazu není jen náhodnou „artovou“ volbou, ale naopak dobře ladí s prostředím, kde se zápletka odehrává, a bylo vlastně osvěžující vidět dílo v atypickém rámování. Nepochopil jsem ale vůbec jinou tvůrčí volbu, kvůli níž mám s filmem zásadní problém. Zpráva o záchraně mrtvého se na jednu stranu snaží popisovat obnaženou lidskost a nezkrášlenou realitu odcházení, ale dělá to prostřednictvím postav, které se vůbec nechovají a nemluví jako lidé, nýbrž jako roboti nebo mimozemšťané vyžívající se v symbolech a metaforách, a tak ve finále film tu lidskost vlastně úplně postrádá a empatie diváka si jen těžko získá. Chtělo by to celé být takovým lehce divným a hluboce moudrým artem o životě, smrti a všem mezi tím, ale vyznívá to ve finále spíš jako repetitivní domýšlivá póza, jakou byl i Křižáček, ten byl jen o dost víc úmorný. A musím taky dodat, že zvolené obsazení hlavních rolí pro mě bylo velmi rušivým elementem, protože Vojta Dyk a Zuzana Mauréry opravdu jako syn a matka nevypadají (věkový rozdíl 16 let, optický rozdíl daleko nižší) a dokud to ve filmu nebylo explicitně řečeno, měl jsem je za sourozence. Následující půlhodinu jsem pak místo přemýšlení nad tím, co ten film chce sdělit, rozjímal akorát nad tou podivnou castingovou volbou. A scény mrtvolně strnulého Dyka zírajícího vstříc labyrintu nemocničních chodeb byly vyloženě z ranku momentů tak špatných, až jsou vlastně zábavné. [KVIFF 2021] (29.08.2021)

Úzký formát mi nevadil, po chvíli jsem si na něj zvykl. Pár scén bylo i pěkně zrežírovaných. Ale pak zase přišly chvíle, kdy jsem cítil, že ono „probuď se“ obou hlavních postav míří na mne, protože u toho skoro usínám. Celkově mi to připadalo jako experiment s tím, co ještě divák vydrží, když se film vyprázdní až na samotnou podstatu. Žádný děj, žádné postavy, žádné emoce, prázdný výtah... Děkuji, nic pro mne. (29.03.2023)

Snímek svůj námět o tušení blížící se smrti (a o věcech, které s tím souvisejí) záměrně ohlodává na kost a dostává svému názvu v tom smyslu, že jde skutečně jen o zprávu, a to o zprávu mimořádně strohou. Pomaličku vyprávěný film na sebe vrší dokolečka se opakující dialogy a narativně vyprázdněné záběry, přičemž účelně odměřené a výrazově holé scény zachycuje s důrazem na faktickou věcnost v pečlivě komponovaných záběrech, vyvedených ve značně zúženém vertikálním obrazovém formátu. Pozoruhodný je motiv mechaničnosti, zprostředkovaný kladením důrazu na přítomnost různých strojů (od přístrojů udržujících muže při životě až po automat na kávu či mluvící výtah), do nějž jsou ve výsledku zahrnuty i obě hlavní postavy, vysedávající u nemocničního lůžka nereagujícího muže a opakující jako roboti v pravidelných intervalech asi šest různých replik. Kromě toho se film sice pokouší docílit skrze nejrůznější jinotaje a výraznou symboliku i nějakého duchovního a transcendentálního přesahu, leč činí tak bez jakékoli znatelnější substance. Navzdory čerpání z režisérovy osobní zkušenosti a pevné režijní ruky tak ze Zprávy o záchraně mrtvého vznikl zcela neživotný a čistě akademicky a uměle působící koncept, který má šanci zaujmout svým balancováním na hraně kontemplativní meditace jistou okrajovou množinu festivalového publika, leč pro valnou většinu diváků bude pravděpodobně představovat jen silně nevstřícnou a topornou podívanou, při jejímž sledování bude převládajícím pocitem ubíjející nuda. (25.03.2022)