Bez okolků

Naprosto jedinečný film, který vám zase připomene, že film nemusí být jen obyčejné zaznamenání toho, co se děje před kamerou, ale je možné více propojit hudební, respektive celou zvukovou složku s tou obrazovou. "Bez okolků" má děj, ale ten je tak trochu až na druhém místě, protože v první řadě je to, jak je obraz a zvuk podán. To vytváří skvělý dojem. Bohužel to, že se trochu na děj zapomíná, se pak postupně směrem k závěru projevuje víc a víc. Škoda, protože jinak by to byl neskutečný film. (21.12.2013)

Přímost, drsnost a cyničnost Dirty Harryho, kafkovskost Rozhovoru od Coppoly ( nebo taky Domina od Stanley Kramera ), asociační střihy ve stylu Angličana od Stevena Soderbergha ( ten se sám přiznal, že z tohoto filmu vykrádal ), psychedeličnost let šedesátých, výborná vizuální stránka ( typické syté barvy + jejich sladění, využívání velkých otevřených prostor nebo naopak sixties "kubistického" strohého interiérového designu ), rychlé tempo. Ukrytá perla. John Boorman měl na začátku kariéry výbornou formu, škoda že tyhle filmy u nás vůbec neběží a málokdo je ( a režiséra ) zná... -- A Lee Marvin byl asi největší "cool motherfucker" let šedesátých -- "You´ll ask him for the money, he´ll say no, and you kill him" - "Yeah, Something like that" -- A napodruhé jdu na 5*. Film, která mý ukrytý podprahový rozměr ( nutí k dalším shlédnutím ) a jeho feeling vám z hlavy jen tak nevymizí, stejně jako obrazy z něj (23.08.2006)

Ještě než vznikla "Odplata" s Melem Gibsonem natočil podle knihy "Hunter" režisér John Boorman tento thriller. I zde jde hlavnímu hrdinovy o pomstu a hlavně o prachy, o které ho připravil bývalý kolega spolu s hrdinovo manželkou. Bohužel příběh nemá takové tempo jaké by si zasloužil a akce a napětí také není mnoho. Lee Marvin je ale skvělej. (24.11.2009)

Teprve někde v polovině mi došlo, že koukám na film, jehož téměř doslovnou kopií je moje oblíbená Odplata: totožný děj s podobně silnou atmosférou, stejně malebné zacházení s architekturou – oproti šedomodrému futurismu o třicet let mladší gibsonovky ovšem z původní verze zůstávají v hlavě funkcionalistické linie, bílé stěny, rafinované kombinace jásavých barviček na šatech i v interiérech (a proti nim jako kontrast chátrající prostory bývalé alcatrazské věznice) –, stejně charismatický týpek v hlavní roli, stejně skvěle volená hudba (u Boormana pozoruhodně poletující mezi vážnými a populárními žánry), stejně nápaditá, ne-li ještě nápaditější práce s ruchy (viz třeba tahle ikonická scéna), stejný cynický škleb na povrchu a těžko definovatelná lidskost uvnitř. Co má originál jinak? Víc psychedelie, míň suchého humoru (ale je tam, ne že ne), a ovšem vizionářský styl (kdyby mi po sobě bez varování promítli tohle a takového Frajera Luka, nebudu věřit, že jsou to filmy ze stejného roku, co roku, desetiletí). Vlastně bych vůbec neměl váhat s plným počtem, když jsem ho nadělil Helgelandovi a Myhremu, ale přece jenom počkám, jestli ve mně k Point Blanku s odstupem uzrají podobné osobní sympatie. (28.02.2017)

Mám rád takéto temné kriminálky s drsným týpkom v hlavnej úlohe, keď navyše drsnú a temnú atmosféru odľahčia občas scénky, ako brutálna pecka do gulí v psychedelickom klube, ktorý sám o sebe je spolu s černošským kvartetom dosť psycho, alebo Walker v akcii so žltým ďalekohladom. Alebo sa mi to zdá a takéto chujoviny si všímam iba ja?! (08.02.2015)