Ted Lasso

Po první sérii: Nikdy jsem neviděl nic takového, co balancuje mezi naprostou genialitou a někdy až vtíravým kýčem. Zároveň to dokáže být více realistické než všechny ty dokumenty o Sunderlandu, Tottenhamu apod. Naprosto to totálně někteří herecky válcují, oba trenéři, Roy a zejména Juno Temple jako Keeley. Ta je úplně neskutečná. Klidně jim odpustíte, že to vůbec nevypadá jako fotbal v Premier League, vlastně to vůbec nevypadá jako fotbal. Je v tom humor, strašný nadhled, přirozená lidskost a místy viditelná, místy neviditelná, ale neustále přítomná reflexe současného fotbalu a obecně profesionálního sportu. A ten závěr a zejména ten proslov na konci, za takový by se nestyděl ani Special One. Druhá série: Okoukalo se to, přišlo mi, že tu převažuje ten kýč nad tou genialitou. V podstatě koule mají až poslední 3 díly, kdy se to jako najednou přepne z té humorné do velmi vážné polohy. Najednou je to velmi dospělé a velmi realistické. Naopak v celé sérii jsem postrádal to, co se mi líbilo na té první. Vypadla reflexe současného fotbalu, už to nebylo o tom, bylo to jen o těch lidech bez snahy říct něco hlubšího. (18.02.2022)

Na nic se nedívám, nemám náladu, nemám náladu na nic. Chci jen spát (nejde to), mít čistou hlavu (nejde to), mít zase všechno, co měl člověk dříve (nestane se to), aby děti byly v pohodě (to jediné musí dopadnout). Mezi tím vším a navštěvováním různých lidí, co vám můžou pomoci (popovídat si, poradit, na co máte a nemáte nárok a jak se nenechat ojebat) jsem v podstatě z donucení dal třetí sérii o netradičním trenérovi. Trvalo mi to skoro 3 týdny. Nebýt Ibrahimovice (tedy Zavy) v první půlce, tak mě nikdo nedonutí to vidět až do konce. Nakonec jsem byl rád, že jsem přežil. Druhá půlka stříkala emocemi, byl jsem rád, pomáhalo to. Ty životní moudra v tom pronášena z různých úst „Lidé nebudou nikdy dokonalí, můžeme nanejvýš žádat o pomoc a přijímat ji, když to jde. A když to budeme dělat, vždycky budeme o kousek lepší“, „Budoucnost znát nechceme, chceme žít v přítomnosti.“ a hlavně „Toho jsem se bál, říct ti opouštím tě.“. Když v něčemu podobnému hledáte odvahu v reálném životě, pomáhá i to, že to vidíte na obrazovce, když to někdo dokáže. Třeba jí to dokážu říct taky, možná s nějakým peprným dovětkem. Nic jiného si ani nezaslouží. Bude nám oběma líp. Asi musím zase více začít koukat na filmy, seriály, cokoliv. Prostě se donutit. Protože psaní těch recenzí tady je pro mě neskutečná forma terapie. Člověk vždy vidí hned všechno jasněji a ví, co dělat (odvaha to dokončit je jiná věc). Ta anonymita je taky krásná věc, skoro nikdo neví, kdo jste. Můžete být kdokoliv a můžete cokoliv. Člověk se pak přestane i litovat, chce se mu zase žít. (07.06.2023)