Solaris

K mému překvapení Soderbergh oproti Tarkovskému natočil o poznání stravitelnější, svižnější a "neubíjející" adaptaci, aniž by diváka připravil o melancholický a přemýšlivý odér, který k tomuto rozjímavému sci-fi přirozeně patří. Škrty ve stopáži a "zmainstreamování" příběhu však dosti ošidilo filozofický rozměr, je vidět, že postavy se občas musí zastavit a určité souvislosti polopaticky vysvětlit, aby film vůbec dával smysl. Tarkovskij dokázal vyprávět mezi řádky mnohem ladněji a elegantněji, jeho adaptace je vyspělejší nejen myšlenkově, ale i technicky (kamera). Soderbergh dělá ze Solarisu spíše jednohubku, ale za to vcelku příjemnou... 6/10 (01.06.2013)

„A smrt nebude míti vlády…“ Vyrovnání se s odloučením, či ztrátou může být při poznání, že lidská inteligence i vnímání jsou v konfrontaci s jinými formami života značně omezené, docela problematické. Když z toho člověk vyvázne (relativně) živ, odchází s ponaučením, že pokud lpět na nějakém životě, tak na tom, co patří tomu nejbližšímu.. Dvě stě kilová korpulentní dáma zvaná Forma zalehla střízlíka Obsah a konec je zcela mimo Lemův lem, nicméně v rámci celku, melancholické lovestory, v níž vesmír hraje až druhotnou roli, proč ne. Natascha McElhone umí roztřást kolena, doktor Ross se taky snaží, přechody mezi flashbacky a lodí jsou neuvěřitelně plynulé a vesmír tepe hypnotickým, ambientním hučením. Nevím, jak to ten Soderbergh dělá, ale jeho filmy jsou nasnímané tak, že v nich všechno vypadá dobře. I Clooneyho chlupatý zadek.. (25.03.2013)

Moje první setkání s planetou, pojmenovanou Solaris byl právě s tímto filmem. Já vím, žádná sláva, ale když mám sci-fi rád, je mi v tu chvíli jedno, že vidím film, který už jednou zfilmovaný byl a Američani se jako obvykle chtěli podvolit a natočit to všechno znova, svojí formou. Problém je, že tahle forma je neskutečně nudná, ale na druhou stranu monumentálně působivá díky atmosféře, která dokáže diváka sžírat od morku kosti a do konce ho nenechá vydechnout. A to je vlastně to jediné, hlavní a nejdůležitější zjištění a to, že na něj divák nedokáže zapomenout, protože je tak divný. V tu chvíli, když Solaris divák sleduje, jako by nesledoval sci-fi, ale spíš romantické drama ze života páru, který nedokáže rozlišit co je realita a co fikce, ale to možná nedokázal v tu chvíli ani režisér a proto je Solaris tak zvláštní a svým způsobem neobvyklým filmem, který na druhou stranu dokáže zapůsobit, ale také dosti nudit. --- Co je to tam venku? - Solaris. (05.10.2007)

V porovnaní s Tarkovského Solarisom (videla som z neho kedysi poslednú tretinu) ide o ľahšie stráviteľnú (a milosrdne krátku) verziu, ktorú bežný divák určite lepšie pochopí a prijme. Scifíčko je to dobré - avšak nedokážem sa stotožniť s postavami ani príbehom. Jediná sympatická mi bola Gordon, naopak Chrisa Kelvina som často mala chuť nafackať a jeho psychicky labilnú ženu som nemohla ani zniesť. A čo sa týka Chrisovej konkrétnej situácie v blízkosti Solaris, mala som silný dojem, že pre vedca by malo byť dostatočnou hanbou a momentom sebauvedomenia, keď sa jeho vlastná ilúzia začne správať racionálnejšie ako on sám. Znamená to, že na pôvodný Solaris už asi nikdy odvahu nepozbieram. (18.07.2005)

Soderberh pochopil, co to znamená, když inteligentní planeta není pro lidské výzkumníky jiným světem, ale zrcadlem. Příjemně, až ve francouzském stylu upovídaný film, se složitou střihovou skladbou, zrcadlově reflektující a prolínající různé časové vrstvy, které do sebe hladce zapadají a reagují na sebe tak, že takřka popírají fyzikální a jiné hranice. Solaris ukazuje tu stranu melancholie, která nás sice spojuje s vesmírem, ale hrdinové příběhu se už nikdy nevzepnou k tvořivému kroku. O to je film ve vší své tlumenosti smutnější a působivější. (24.02.2003)