Zlaté dno

Tenhle film je trochu prostomyslný a místy zastaralý, ale obsahuje ušlechtilé vzory - pracovitost, svědomitost a podnikavost, což se dnes málokdy vidí. Nejvíce mě uchvátila ukázka na youtube, která v podstatě školí obchodníka v jednání se zákazníkem. Zbytek filmu už je spíš jen omáčka. (24.11.2022)

Při sledování tohoto díla mě napadl protismyslný termín vážná komedie. Film jakoby se viditelně diferencoval do dvou vzájemně se prostupujících pásem: tradičně komediálního (vrcholem je číslo se žehlícím prknem nebo konverzační scény kolem Konstantiných zásnub) a vážných (většinová část filmu i jeho obsahu). Oproti tradičnímu spádu českého filmu té doby má DNO neobvykle rychlý spád, značnou úsečností - u Buriana neobvyklou - se vyznačuje i pojetí Putičkovy postavy. Oslava lidí zlatého středu i jejich sociálního cítění, která je včleněna do jakéhosi druhého plánu díla, má svým latentním vlasteneckým laděním i zřejmý protinacistický ráz. Zita Kabátová je stejněkvalitní Burianovou partnerkou jako Jaroslav Marvan; neobvyklu a dobře zvládnutou kreací je i Filipovského stárnoucí lékař (Filipovskému bylo v té době 36 let a od natočení CESTY DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE nebo ŠKOLY ZÁKLAD ŽIVOTA uplynuly poupouhé tři roky). Optimismus, který se může dnes jevit jako nadnesený a agitačně prvoplánový, je zřejmou reakcí na ponurou atmosféru protektorátu; film, realizovaný během 35 natáčecích dnů, záměrem, námětem, scénářem i vlastní výrobou spadá do druhé heydrichiády a hrůzy, která přetrvala minimálně do stalingradské katastrofy nacistických vojsk v zimě 1943. Do prvních českých obětí v prvních plynových komorách osvětimského (osvěčimského) komplexu koncentračních táborů na podzim 1942. Optimismus, víra, naděje, oslava pozitivních stránek bojovného plebejského češství, evokace stále snověji působící pozitivně nostalgické demokratické prvorepublikové atmosféry jsou v přímém kontrastu s vnucenou dvojjazyčností titulků i obchodních štítů a nápisů; jinak řečeno, je to velmi zvláštní protektorátní prvorepublikánství. Pozoruhodnost a ojedinělost tohoto díla ve filmografii nejen Burianově, ale i Slavínského, je zřejmá. A nepřehlédnutelná. Tuto působivost si tento film zachovává i dnes. Napříč diváckými generacemi. (03.01.2008)

„Já a nemocnej?! Naposled jsem měl černej kašel, když mi byly 4 roky. A to eště nevím, jestli ten doktor nebyl barvoslepej!“ Kdepak Cyril Putička, ten má zdraví a sil na rozdávání…Zas jeden z těch smutných případů, kdy nemá Burian jediného schopného nahrávače. Marvanův Neškudla má jen pár scén a pak je to zase na jen na starém Putičkovi (a naopak trio jeho dětí je tak toporné, že jsem se pokaždé těšil až zmizí ze záběru). Jeho „čtverák a šprýmař“ se mu vcelku povedl, ale baví spíš konkrétními pasážemi, těch hlodů tolik nemá. Nejvíc jsem smál u Burianovy žehlící kreace (konečně už vím, jak správně žehlit!) a zásnub, kde se chudák ani pořádně nemůže napít. Jen mě pak překvapil vznik vztahu (jakkoliv to bylo celé hodně decentní), spojení Buriana s nejmenovanou herečkou kupodivu docela fungovalo. Akorát to trošku zapadne, když se film soustředí hlavně na myšlenku „odklizení“ rodičů (káravý sociální podtón) a až nechtěně úsměvného nadšení, píle ve věcech obchodních či vůbec práce. Celkově pouze slabší průměr. (26.01.2020)

Nebýt té závěrečné hodně sluníčkové půlhodinky, tak vystřelím své hodnocení zřejmě na plný počet. Při sledování snímku je nutné brát v potaz dobu, ve které byl vytvořen. Doba vzniku se na snímku silně podepsala. Nejen tím, že všechny nápisy byly jak v českém tak i v německém jazyku, ale svojí celkovou myšlenkou. Snímek je brutálně pozitivní. Nabízí hromadu podnikatelských rad od mistra svého oboru Vlasty Buriana, který je ve své roli znovu famózní. Dokáže udělat během odpoledne pomocí reklamních dárečků ze zapadlého maloobchodu velkoobchod. Tento snímek si mě ani tolik nezískal humorem (i když samozřejmě v jednotlivých momentech dokáže být velmi vtipný), nýbrž spíše strašně příjemnou atmosférou, kterou prostě v dané době bylo třeba šířit alespoň prostřednictvím kinosálů. (16.09.2017)

Vždy při sledování válečných filmů mne napadá, jaké to muselo být v době jejich vzniku - jít do biografu a všechno tíživé a zlé nechat přede dveřmi... Jestli nám i dnes přinášejí válečné komedie radost a příjemnou zábavu pro nedělní odpoledne, jak teprve tehdejším divákům! Snad proto se tomuto žánru během války tak dařilo. A konečně samotný námět by také zasloužil jednu hvězdičku navíc. Ne, není to žádná válečná agitka, jak tu někdo napsal, ale oslava společensky prospěšné práce, kterou má dotyčný člověk rád a po které se mu v zahálce stýská. Ano, zní to dnes staromódně, to přiznávám. (02.01.2019)