Zlatý člověk

Ackoliv to ma film jiz v nazvu, tak postava profesora Partyka byla natolik zidealizovana, az sel cloveku malem na nervy. Jinak milostna zapletka a obdiv mladeho chirurga k profesorovi se mi libila. Zajimavy byl i pristup doktoru k pacientum v soukromem sanatoriu a jen verbalni srovnani se statni nemocnici. Schranil ve sve typicke roli a ackoliv Hana Vitova postradala charisma Mandlove, je to ma druha nejoblibenejsi prvorepublikova herecka. (03.12.2012)

Kdysi kdosi diagnostikoval mou zálibu v klasické/naivní filmografii, která u většiny současných lidí vyvolává možná tak úsměšek, za poťouchlost až recesi. Strojené monology lékaře Jáchyma sice vedou k průběžnému uchechtávání, některé citové výlevy obou hlavních dam jsou také k pousmání, ale když se profesor Partyk podívá nebo promluví, tak se jakákoli pochybnost o filmu Zlatý člověk per prima hojí. Z celého filmu je nejsympatičtější právě idealizovaná postava poněkud nešťastného lékaře, který by "chtěl od života jen prosté lidské štěstí". Díky svým zkušenostem má totiž nad všemi červenoknižními zápletkami, kvůli kterým by se všichni hromadně uplakali nebo zasebevraždili, velmi příjemný a poučný nadhled. Navíc se pan Korbelář moc hezky poslouchá a s ohledem na charismatické vystupování dává smysl i jeho udivená sebekritická poznámka směrem k tajně zamilované asistentce Jožce: "co na mně vidí?"... Ve filmu se mluví krásnou češtinou, takže občas si pustím film jako zvukovou kulisu k práci a některé pasáže už mám v uchu - výborná je zejména hláška primáře Boučka, když se ptá Jáchyma na pletky s paní Partykovou: "Tak sedněte si a povídejte. Ale ne mně lhát! Nebo vám vynadám! Víte, že pro to daleko nejdu!" - takový klenot se v současných scénářích příliš nevyskytuje ;-) (20.02.2015)

Toto společenské drama jsem viděla prvně. Je to spíš romance z červené knihovny, zabývající se rodinnými problémy vyšší společenské vrstvy v časech, kdy muži pracovali a ženy byly v domácnosti. Otomar Korbelář v roli obětavého a spolehlivého lékaře nemá pro práci čas věnovat se své v přepychu se nudící půvabné ženě Haně Vítové a ta skončí v náručí milence Raoula Schránila, shodou okolností mužova asistenta a obdivovatele. Poslední stranou tohoto čtyřúhelníku je půvabná odborná lékařka Zita Kabátová, která ke svému nadřízenému dlouho beznadějně a láskyplně vzhlíží. Na této romanci kromě uvedeného vztahového propletence jsou kladem dobré civilní herecké výkony s výjimkou Raoula Schránila, který zůstal prkenný jako vždy. Výprava je studiová, kostýmy a účesy dobové. I když je to možná kýčovitá limonáda, tak pro tu atmosféru starých časů a malou Jiřinu Bohdalovou jsem hodnotila velkoryse. (24.03.2016)

Když se Slavínský snaží bavit, většinou mě nudí k smrti. Když ovšem točí vztahové drama, baví mě královsky, protože (pravděpodobně nechtěné) homoerotické jiskření mezi panem profesorem a jeho sekundářem je mnohem procítěnější než cokoli, co se týká paní Pavly. A z vizity: "Když nebudete, chlapci, zlobit, povím vám zítra ohromnou anekdotu," by si měl vzít příklad každý primář. O té ódě na cigarety nemluvě. (31.08.2012)

Děsná záležitost, jíž podkopává hlavně Slavínského tragická režie, scénář a zbytečně natažená stopáž. Kdyby příběh končil rozlukou Partyka s Pavlou a ženitbou s Jožkou, pořád by to byla telenovela, leč v rámci únosnosti. Jenže právě v onom bodě se film přehoupne do ještě podstatně horšího epilogu, kde už jde veškerá logika, rozum i vkus úplně do kytek. Plus si zaslouží zobrazení Partykových a Jáchymových gay tendencí, což je samozřejmě ale dáno dnešním chápáním a jde jen o výsledek špatných dialogů. Otomara Korbeláře jsem měla zapsaného jako charakterního charismatického herce a doufám, že si dojem opět brzy napravím. (30.12.2011)