Uličnice

Nemám rád ve filmech pro pamětníky přespříliš písniček a tato komedie jich bohužel nabízí víc než dost. Zároveň občas nutí scénář herce nechutně přehrávat a otrocky tlačí na co nejvtipnější scény (což se samozřejmě nedaří). Zápletka je sice klasická, ale podání je často tak ubohé, až mi bylo trapně... No, možná to byl záměr, ale já tento styl nežeru... (29.09.2004)

Veselá komedie která je opět mimo realitu. Ferbasová by asi slavného letce v realitě neklofla. Zvlášť když se tam chovala jako malé dítě. Ale svou roli zahrála výborně. Ale zase v realitě by všichni hned podle vzhledu poznali že je to dospělá slečna. A bylo by jedno že se převleče za dítě. A Oldřich Nový tady neměl chybu. (03.02.2018)

Věra Ferbasová jako dcerka z bohaté rodiny, která uteče z pensionátu, aby v Karlových Varech viděla svůj idol. Jakmile se naskytne příležitost, vetře se k němu jako třináctiletá sirota, kterou mu chtějí vychovat za nevěstu. Věrka je stejně darebná jako dítě, vymýšlí žertíky, ale ve stejné chvíli si trénuje svádění na všech chlapech v dosahu. A k tomu neustále hraje písnička Já mám devět kanárů. Je tu velké množství hlášek, pár opravdu vtipných scén, ale Ferbasová jako dítě nevypadá a ostatní postavy se jí nechají blbnout až moc. (29.08.2023)

Srovnání (třeba) s filmem Eva tropí hlouposti sice Uličnice nesnese, ale přesto si nemyslím, že by šlo o nějak zvlášť pokleslou nebo primitivní zábavu. Kdyby byl film kratší (čehož se dalo snadno docílit vynecháním všech otravných písní), byl by lepší. Věra Ferbasová mi připadá roztomilá a děj je klasická divadelní taškařice, při níž se herci baví stejně jako diváci (ne-li lépe). Spolehlivě mě dokáže rozesmát třeba Ladislav Pešek představující koktavého exherce, miláčka žen, kterého za-zabil zvukový film, ale stejně tak se mi líbí "hláškující" Jindřich Plachta. "Máš mě rád víc než tetičku?" - "Nemluv mi o takových strašných věcech." (17.03.2013)

Když se v roce 1936 objevila na předních pražských operetních scénách nová hudební veselohra autorské trojice Tobis – Špilar – Mírovský, byla to událost sezóny. Aby ne. Rozpustilý příběh o rafinovaných záměnách, drobných poťouchlostech a tajných láskách byl totiž vybaven prudce nakažlivými popěvky z dílny renomovaného dobového hitmakera číslo jedna Járy Beneše, s nimiž prostě nebylo možné neuspět. Je nabíledni, že se režisér Slavínský rozhodl kout železo, dokud bylo žhavé. V přesně pointovaných situacích kořeněných jednoduchým, ale účinným humorem se vyřádili především herci – od neodolatelné Věry Ferbasové, jejíž proměna v oficielního mazlíčka domu s náležitě prořízlou pusinkou a mašlí ve vlasech dodnes vyvolává salvy smíchu, přes skvostného Plachtu, Baldovou, Nového, Peška či Kohouta až po Františka Krištofa-Veselého, který tehdy prudce stoupal vzhůru v žebříčcích popularity a pro svůj libý zevnějšek a vemlouvavý hlas byl zbožňován od Šumavy k Tatrám. Uličnice bezpochyby náleží k těm bezděčně naivním prvorepublikovým filmům, nad nimiž mnohý (pseudo)intelektuální hrdopýšek mávne rukou jako nad zbytečnou, nemoderní veteší. Při pohledu na současnou úpadkovou produkci se ale zdá, že to tehdy Slavínský a spol. s námi, diváky, mysleli vlastně ještě moc dobře. A copak ti dala tetička? – Od tetičky jsem dostala pejska. – Takového malinkého ratlíčka? – Ne, starou belu. (03.10.2008)