Cesta

Poprvé jsem film viděla v raném dětství, kdy na mě silně zapůsobil. Moje cedníková paměť bohužel tenkrát kromě tohoto dojmu vymazala všechny faktické údaje včetně jeho názvu (měla jsem ho spojený se jménem "Cesta", ale pod tímto názvem byl nedohledatelný) a jména režiséra. Od té doby jsem ho několikrát neúspěšně zkoušela hledat, ale až teď jsem ho úplnou náhodou zhlédla podruhé. Zážitek byl znovu neskutečný. Krásná hudba Johna Barryho, v závěru verše A. E. Housmana...vskutku výjimečné dílo. (10.09.2010)

Na zadok, ako som podvedome dúfal, ma to neposadilo. ale rozhodne, kontrast medzi povrchnou individualistickou civilizáciou a prirodzenou matkou prírodou, bol veľmi fajn. Neporovnateľne lepšie ako novší pokus o zachytenie podobnej chúlostivej, existenciálnej témy. A to: Into the Wild (2007) Hudba a niektoré, pravdepodobne improvizované kamerové zábery, boli božsky geniálne, to ostatné, bolo remeselne zvládnuté dobre ale moje srdce si to nezískalo a takéto poetické filmy by to robiť mali. Príbeh súrodencov, ktorí sa stratia v Austrálskej buši a natrafia na domorodca, ktorý im po dlhej ceste pomáha prežiť bol tiež slušný. Ide o moje prvé stretnutie s tvorcom menom Nicolas Roeg, a hoci teraz nemám chuť začať po nom pátrať... Určite sa ešte stretneme. (02.07.2016)

Což o to začalo to zajímavě; didžeridu, hlasové zkoušky, konkrétní zvuky a přilnavé obrazy. Pak se to náhle všechno rozpadlo, nastala (dle úvodu) "esence podmanivé vizuální krásy a filozofická meditace nad vztahem přírody a civilizace" a bylo to v háji. Na tomhle klokaním mase jsem si nepochutnal, ostatně i řezník mi přišel povrchní a málo sympatický, a porovnávání divočiny a civilizace experimentálně násilné. Snad jediné, co jsem chtěl pochopit byl rituální tanec Davida Gulpilila, ale nedovedl jsem se do něj ani vcítit. Pozn. 1: Možná chtěl Nicolas Roeg vyjádřit něco, co se už před ním podařilo lépe sdělit anglickému romanopisci D. H. Lawrencovi (v románu Kangaroo). Cituji část, která zaujala Gilla Deleuze (viz "Tisíc plošin" v překladu Marie Caruccio Caporale): "Být sám bez paměti, bez ducha, u moře (...) Být sám tak přítomen a tak nepřítomen jako čerň domorodce na prosluněmém písku (...) Daleko, velmi daleko, jako bych přistál na jiné planetě, jako by byl člověkem po smrti (...) Krajina? Na krajině mu vůbec nezáleželo (...) Lidstvo? To neexistovalo. Myšlenka? Zapadla jako kámen do vody. Slavná minulost? Obnošená, křehká a průsvitná šupina vyvržená na pobřeží (...) Pozn. 2: Zajímavostí je použití kousíčku skladby (rádia) mladého Karlheinze Stockhausena "Hymnen ". (22.02.2019)

Pěší road movie o návratu dvou sourozenců zanechaných uprostřed australské buše do civilizace. A je takový návrat vůbec možný? Zvlášť, když je cesta dlouhá. Krásná Jenny Agutter (kterou režisér neváhal svléknout a pak dlouze zabírat při koupeli) a režisérův syn Luc se totiž na téhle pouti samozřejmě změní. Výborná kamera maluje poetické obrazy, k tomu hraje skvělá hudba Johna Barryho, prostě paráda! (14.07.2008)

Je par momentu, ktere mne ve filmu nebyly jasne. Nebo spis pricina techto mometu ale asi to tak mam byt. Clovek nemuzu chapat vsechno a zase na druhou stranu to vnaselo hodne tajemna do filmu, ktery byl hrou vynikajicho australskeho svetla a mlade zeny a muze s australskou prirodou. Zajimave strihy mezi krasnou nahou divkou a mladym chlapcem, ktery je prave na lovu. (29.07.2006)