Poslední mohykán

Trošku upravený remake předválečného filmu s Hugo Haasem Poslední muž. Upřímně, ten Haasův despota se mi líbil scénáristicky i režijně víc, přestože i Mohykán je velmi dobrou podívanou. Na rozdíl od paňáci u Haase zde Marvan vytvořil klasickou dvojroli dvojčat, jejichž antagonistická povaha působí až příliš neuvěřitelně. Vstup Bořivoje do lví klece se ovšem stal filmovou klasikou, ačkoliv v tomto gagu moc realismu nevidím. Zvláště některé rodinné scény i samotný výkon despotického otce vyznívá mi u Posledního muže lépe. (04.11.2016)

To, jakym způsobem je propagovaný to co se v tom filmu děje, je nechutný. Marvan tady hraje fakt příšernýho despotu, uzurpujícího svojí rodinu a celý okolí včetně rodiny samotný, mu i přesto jde na ruku a na konci nepřijde ani žádná katarze, zvrat, či přerod zlouna v klaďase. Být to jinej film a žánr, tak by mu dcerušky s ženuškou to kafe už dávno otrávili ;-) (29.02.2024)

"Zdenko, kdyby tě tatínek viděl, jak si tu klidně čteš, byl by oheň na střeše." "Oheň je u nás stejnak desetkrát za den. K nám by se hasiči najezdili." ____ Spíš než o celistvě kompaktní příběh jde spíš o velice kuriózní pásmo různorodých žoviálních grotesek, které mají jedno zásadní pojítko - a to božského Jaroslava Marvana, jehož ztvárnění pedantského otce a jeho optimistického bráchy (který nonšalantně ráčkuje) se může hrdě řadit na vrcholný piedestal dvojrolí. Samozřejmě, potenciál dané premisy šel využít lukrativněji - expozice je příliš dlouhá, a děj nabere na ženiálních komediálních obrátkách až v poslední třetině - jenže když vezmu principielně v potaz dobu vzniku (1947), lze to jakž takž odpustit. Vladimír Slavínský zde navíc akurátně vykreslil vzájemné vztahové peripetie, dílčí leitmotivy a rodinnou dysfunkčnost, která má nedílnou roli na finální pointě. To vše se posléze perfektně pojí do kultivované příručky k tomu, jak se fofrem dostat do Jedličkova sanatoria! .... VERDIKT: 8,5 lvích krotitelů z 10 (27.07.2020)

Svobodova úspěšná divadelní hra Poslední muž patřila po dlouhá desetiletí k výrazným charakterovým inscenacím mnoha pražských i oblastních scén a v raném období zvukové kinematografie získala dokonce jméno a tvář Hugo Haase, který titulní postavu domácího diktátora pojal v osobitém ironizujícím stylu. Slavínského poválečná aktualizovaná verze podobný, jakýsi třetí rozměr, už postrádá a na jeho místo jsou dosazeny atributy bláznivé situační komedie. Tu vytváří nejen existence Kohoutova venkovského dvojníka, vlastního bratra, ale také podívaná v cirkuse a následná hospitalizace hlavního hrdiny v blázinci. Specifické ztvárnění diktátorského otce rodiny, nyní zámožného starožitníka, filmu poskytuje především temperamentní herecký výkon Jaroslava Marvana, docházejícího po plodných letech druhých houslí (nejen) po Burianově boku k té roli, která skutečně nabízela široký rejstřík komického potenciálu i charakterových proměn. Naprosto nečekaným a svým způsobem unikátním je zde zjevení Soni Červené, budoucí světoznámé operní pěvkyně, která tu na sebe upozornila v jiné, ryze činoherní poloze. Jen stěží by tehdy někdo ze zúčastněných předpokládal, že se onen filmový mohykán stane skutečným mohykánem klasické veselohry v podobě, jakou realizoval Slavínský a další mohykáni české kinematografie. (03.10.2008)

Divím se, že jsem doposud neokomentoval tento film, jenž patří dnes ke klasice české kinematografie. Vynikajcí Jaroslav Marvan, dokonce ve dvojroli, táhne tuto legrácku humorem do pohodových výšin, k tomu mu ovšem zdatně sekundují i ostatní herci v hlavních rolích (rodina pana Kohouta). Příběh je lehce naivní, ale vtipně a odlehčeně napsaný. Prostě do dnešních dní mě tento film vždy pobaví. (05.09.2015)