Bílá vrána

Neodolatelný muzikál (komorník/ředitel penzionu Jindřich si odskakuje k hudebnímu nástroji a pěje, kdykoli to situace umožní) jasně ukazuje, že mezi společenskými kastami (ve filmu se vtipně mluví přímo o „buržoazních kruzích“) je nepřekročitelný rozdíl, bohatý se neomylně spáruje s bohatou a chudý s chudou (byť na ni může sednout štěstí v podobě stavebního losu). (10.08.2009)

V tomhle filmu mi nesedla ani role Adiny Mandlové, ale zvláště Jindřich Plachta nebyl až do 2/3 filmu svůj. Ony mu šly spíše na tělo role obyčejných lidiček než role zámeckých pánů. Herectví Krištofa-Veselého jsem nikdy moc neobdivoval, jkako zpěvák byl mnohem lepší. Ze základních informací o filmu je patrné, že byl slepencem dvou divadelních her - a tady to vyšlo ještě mnohem hůř než u Funebráka. (14.01.2020)

Kde nic není ani smrt nebere. Tento film je jen pouhou snahou o veselohru, přese všechnu snahu vyznívá spíše do prázdna. I když všichni hrají jak o život, něco se prostě nepovedlo. Asi to bude tím, že je z toho celou tu dobu cítit ta úporná snaha o "řachandu" , a nakonec to vlastně ani moc k smíchu není. Navíc zde není ani zbla myšlenky, takže ani tak, ani tak, je to pouhý průměr. 50% (03.06.2011)

K oblíbeným kouskům třicátých let patřily i zfilmované operetky. Většinou se jednalo o nejapné přenesení divadelního aranžmá do filmových kulis s několika kuplety (v lepším případě melodiemi), které byly doplněny konverzací o náhodách a změnách, které nastražil sám život, a občas nějakým tím převlekem nebo záměnou. Neslavně dopadly i takové majstrštyky jako Polská krev nebo Na tý louce zelený. Bílá vrána mi ze zmíněných pokusů vychází nejlépe. Slavínský sice neopouští svého diváka, přesvědčuje ho, že když se bude prát se životem, čeká ho štěstí (jen ten vyhrávající los je trochu obehraný). Ale daří se mu udržet základní operetní pravidla: divák se musí bavit (neškodí balancovat na hranici třeskutě lidového a jemně vkusného humoru), je potřeba na co se dívat a hlavně je potřeba vše směřovat ke šťastnému konci, o kterém divák nesmí pochybovat. První pravidlo obstarává Jindřich Plachta, který už dokázal pozvednout i bídnější tituly, druhému pak plně vyhovuje Adina Mandlová. Raoul Schránil také lehce pozdvihl šablonu sňatkového podvodníka. Scéna, kdy okrádá svou oběť, je opravdu velmi dobrá. No a bez Járy Kohouta by to snad ani nebylo ono. (28.11.2003)

Vracím se k těm našim starým filmům moc ráda, mají velice příjemnou atmosféru a po jejich odkoukání mám na rtech takový ten přiblblý úsměv.. Jindřich Plachta jako po uši zadlužený majitel zámku výborný, ohromný sympaťák, dobře se mi na něj koukalo.. Celkově mi herecký ansámbl sedl bez výhrad, Eva Gerová i Adina Mandlová jsou báječné, no a samozřejmě skvělá je i Růžena Šlemrová.. (29.04.2022)