Funeral Ceremonies
Réžia:
Zdenek SirovýKamera:
Jiří MacháněHudba:
Jiří KalachHrajú:
Jaroslava Tichá, Ľudovít Króner, Josef Somr, Jana Vychodilová, Lída Roubíková, Jan Kühmund, Gustav Opočenský, Božena Böhmová, Josef Bartůněk, Vladimír Huber (viac)Obsahy(1)
Dlouho zakázaný snímek, natočený podle románu Evy Kantůrkové, se odvíjí ve dvou časových rovinách: jednak líčí vystěhování odbojného sedláka, jednak jeho pohřeb o několik let později ve vesnici, kam se nikdy nesměl vrátit - ani po smrti. Místní mocenská elita se smuteční slavnosti právem obává, průvod truchlících by se totiž snadno mohl změnit v mlčenlivý akt nesouhlasu. Režisér Zdenek Sirový, jenž baladicky laděný příběh rozložil do tří částí, postihl, jak údajný "socialismus s lidskou tváří" se s tím stalinským rozchází jen v otevřenosti represí, mocichtivost zůstává stejná. Drama bezmála dosahující rozměru antické tragédie přivádí na scénu odhodlanou ženu, vdovu po zesnulém, která urputně, bez ohledu na ustrašeného služebníka božího a navzdory místním funkcionářům, prosazuje honosnou poslední cestu. Tvůrci se přitom vyhýbají heroizaci svých hrdinů. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (128)
Krátká a úderná facka režimnímu svinstvu. Nejsem si jistý, že Smuteční slavnost budu ještě někdy chtít vidět, její neutěšená atmosféra ale v člověku zanechá výrazný pocit nepříjemné hanby. Snad jen některá rozhodnutí postav mi přišla né zcela uvěřitelná. Vlastně jsem ze strany představitelů státní moci očekával ještě drsnější a nekompromisnější jednání. Postava Josefa Somra tak například působila zvláštně ambivalentně, ač jsem měl pocit, že on má být jednoduše "ten zlý".7/10 ()
Tenhle film by se měl povině vysílat všem mladým, kteří by volili komunisty. Tahle syrová výpověď doby 50. let mluví za vše. Pro mě nejlepší trezorový film. Premiéru měl až 16.11.1989 na Filozofické fakultě v Praze. K filmu složil hudbu vynikající skladatel Jiří Kalach, která je tak pochmurná jako celej snímek. Matylda (Jaroslava Tichá) a Devera (Josef Somr) jsou perfektně obsazeni, stejně jako další herci i neherci. Neskutečná výpoveď tehdejší šílené doby. ()
Svědectví o tragédii českého venkova v padesátých a šedesátých letech, o době ohnutých zad, podlomených charakterů, kompromisů i tichého vzdoru. Je to natočeno v černé a bílé, ale nijak černobíle. Vystupují tu skuteční lidé, ne jednoduché alegorie Dobra a Zla. Sveřepá Matylda Chladilová připomene Andělu z Vláčilovy Touhy, celý film pak náznakem Všechny dobré rodáky. Nejde o rozsáhlou fresku, spíše o miniaturu, ale výtečnou. ()
Zdenku Sirovému a Evě Kantůrkové stačilo 70 minut k nelítostné obžalobě zločinů kolektivizace. Ze tří částí chytře vystavěný příběh má takovou sílu, že se nedivím, že se do kin dostal až v roce 1990. Nakonec totiž všeobecnou morální korupci obnažil ještě více než třeba Všichni dobří rodáci. Jaroslava Tichá v hlavní roli nenápadně exceluje. Smekám. ()
Antigona, ale nikoliv v Thébách, nýbrž na českém venkově v padesátých letech. Stejné poselství jako v Sofoklovi - malí dočasní diktátorci se mohou na chviličku, na zlomek běhu světa, pokusit vnutit lidem své zákony, ale vždy je smete nakonec moc věčná přikazující. A pohřbít mrtvého, jak se náleží, patří k věčným zákonům určujícím podstatu lidství. Somr exceluje jako komunistický Kreon opájející se mocí (kříčí na sedláky "Hamouni", když právě ukradl statek), ale víc děsí zástup příživníků a slabých ("Proč já? Nemáte trochu svědomí"). Záverečná naděje (Pánové, zavíráme) vyznívá sice naivně, když si uvědomíme jak se Češi chovali za normalizace, ale právě síla víry v lepší budoucnost, kde se spojí tradiční s novým, dává tomuto vynikajícímu filmu, jednomu z vrcholů české kinematografie, zvláštní druh přesahu. ()
Galéria (3)
Zaujímavosti (7)
- Natáčení probíhalo zčásti v Novém Rychnově v okrese Pelhřimov a také v samotném Pelhřimově. Točilo se od 10. února do 28. června 1969. (B!ker)
- Do hlavní role byla půvedně navrhována Dana Medřická. Nakonec byla vybrána Jaroslava Tichá. (Mackin)
- Zdeněk Sirový se koncem života proslavil švandrlíkovskou adaptací Černí baroni (1992), začínal však jako méně výrazný příslušník nové vlny 60. let. Adaptací románu Evy Kantůrkové „Smuteční slavnost“ z roku 1967 překonal léta dramaturgického tápání a postavil se po bok svým kolegům snímkem slučujícím syrovou baladickou stylizaci obrazu s citlivě vnímaným tématem nedávných společenských křivd. Práci na filmu ovšem dokončil v době, kde se jako následek okupace v roce 1968 začaly dít křivdy zcela nové. Mezi ně patřilo i rozhodnutí, aby místo do kin putovala Smuteční slavnost rovnou do trezoru a její tvůrce byl postupně odsunut do dabingu. Premiéry se tak film dočkal až v roce 1990. (Zdroj: Letní filmová škola)
Reklama