Smuteční slavnost

Tématem podobné filmu Všichni dobří rodáci, který ovšem vedle Slavnosti vypadá jako vcelku optimistický poetický film, směřující i k jakémusi smíření. Zde je vzpomínání drsnější a zřejmě pravdě více odpovídající (vím, že tomuto dojmu napomáhá i černobílá kamera). Selka Chladilová (J. Tichá) je zde opravdu neokázalou heroickou postavou, kterou vlastně to nejhorší čeká, protože i ošetřování nemilovaného muže a následný boj za důstojný pohřeb dával jejímu nešťastnému životu smysl, ale teď je před ní prázdnota. (16.10.2011)

Smuteční slavnost díky svoji kratší stopáži dokáže perfektně vtáhnout do děje a zaujmout diváka nejen svým zpracováním, ale také obzvláště působivým příběhem, který poukazuje na absurditu a zrůdnost minulého režimu, zejména v období kolektivizace. Je skvělé, že se podařilo tvůrcům na sklonku 60. let natočit i snímky, které nastavují zrcadlo tehdejšímu politickému zřízení. (05.02.2019)

Silné, otevřené, deziluzivní dílo, přesně jako literární léta 60. Kantůrkové předlohu neznám, nicméně Smuteční slavnost poměrně dobře koresponduje s jinou (a neprávem opomíjenou) šedesátkovou prózou – Svatou nocí Jana Procházky. I v ní totiž nacházíme motiv kolektivizační viny, motiv rozvratu starého řádu a motiv neodčinitelné katastrofy, na níž neexistuje katarze. V Sirového vyprávění se zdánlivě překvapivě velká porce tragiky koncentruje do negativní postavy, ale Somrův Devera zapadá do tradice deziluzivně zobrazených postav funkcionářů (u Procházky podobně tragicky dopadne mocichtivý rolník Picin). Smuteční slavnost není jen příběhem selhání komunismu jako ideologie, která chtěla vesnici přetvořit, je to zároveň obraz zjizvení samotné vesnice jako tradičního řádu. Závěrečný pohřební průvod vesničanů je jakýmsi marným gestem, pokusem vykoupit mravní selhání v čase kolektivizace, kdy mnoho jednotlivců podlehlo hrabivosti. Jejich spoléhání na tradici pohřebního průvodu jakožto manifestace sounáležitosti s neprávem zničeným sedlákem Chladilem je skrz naskrz prodchnuté falší. Skutečně trpícím je tak paradoxně Devera (kterého jeho straničtí kolegové vhodí mezi lidi, zatímco oni sami stojí v bezpečí věže a vše sledují), jeho žena Tonka (která není schopná překonat pocit viny) a v nespolední řadě Chladilova žena Matylda. Její slzy, cynicky rámované masopustním veselím, jsou jediným skutečným náznakem katarze, která však nepřináší úlevu, jen snímají zdánlivě silné postavě její masku nedotknutosti (stejně jako její pláč ve zničeném sadu). Sirový tak podobně jako Procházka vykresluje obraz vesnice v bodě nula, kdy komunismus selhal, zmizela pokorná víra v Boha a zbyl jen kolotoč viny a automatismus tradice. Nebyla to krádež pozemků a majetku, co způsobilo na tváři vesnice nejhorší šrámy, byla to právě tato neodčinitelná mravní zkáza, na níž není rozhřešení. A tak podobně jako v Procházkově Svaté noci zůstává jen jediná moc platná a neotřesitelná – příroda a z ní pramenící tradice (masopust, pokora smrti). Vskutku neutěšený obraz, který je v Sirového filmu nutné interpretovat šířeji, směrem k celkovému společenskému horizontu. Alespoň tak "čtu" Smuteční slavnost já... rozhodně nejen jako morální odsudek komunismu, ale jako pohled hlouběji, pod jednoduché schéma zločin / zločinec a trest. (04.01.2008)

Demonstrativní ukázka moci státní i individuální, která ovšem není věčná. Věčného ho je zde jen pár věcí, takové ty boží mlýny, které platí i na budovatele, alespoň po stránce morální a lidské, historické paradoxy, které je po letech až úsměvné vidět a věčná i neměnná je taky lidská povaha a možnost přizpůsobit se, zvlášť, když si z toho můžu něco odnést. Věčná je pravda, která ze 14let udělá pár dní a i když je němá, dere se na povrch. (16.07.2013)

Na jedné straně silný, docela nepříjemný příběh s pečlivě budovanou depresivní atmosférou, kde se mi líbila nejvíce postava Josefa Somra, který mě zaujal podstatně víc než v o rok starším Žertu, na straně druhé několik ne moc věrohodných scén, třeba jako to Deverovo popotahování tchýně a tchána za krádeže, zástup tolika lidí na pohřbu Chladila, když ho všichni tak nesnášeli a taky ústupnost a nakonec téměř bezmocnost "těch nahoře" zastavit pohřební průvod, takže to vidím na slabší 4*. (21.05.2011)