Smuteční slavnost

Svědectví o tragédii českého venkova v padesátých a šedesátých letech, o době ohnutých zad, podlomených charakterů, kompromisů i tichého vzdoru. Je to natočeno v černé a bílé, ale nijak černobíle. Vystupují tu skuteční lidé, ne jednoduché alegorie Dobra a Zla. Sveřepá Matylda Chladilová připomene Andělu z Vláčilovy Touhy, celý film pak náznakem Všechny dobré rodáky. Nejde o rozsáhlou fresku, spíše o miniaturu, ale výtečnou. (13.03.2011)

Shlédnuto v době Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Klobouk dolu, před tvůrci, když si člověk uvědomí ve které době toto dílo bylo natočeno. Skvělá práce s kamerou, herecky perfektně ztvárněno - zoufalost a deprese číšící z každého záběru se přímo zarývá do mysli a nutí vydržet ž do konce se zatajeným dechem, kam až tato eskapáda dospěje. Velice by mě zajímali obličeje členů tehdejší schvalovací komise po shlédnutí celého filmu. (11.04.2015)

Silné, otevřené, deziluzivní dílo, přesně jako literární léta 60. Kantůrkové předlohu neznám, nicméně Smuteční slavnost poměrně dobře koresponduje s jinou (a neprávem opomíjenou) šedesátkovou prózou – Svatou nocí Jana Procházky. I v ní totiž nacházíme motiv kolektivizační viny, motiv rozvratu starého řádu a motiv neodčinitelné katastrofy, na níž neexistuje katarze. V Sirového vyprávění se zdánlivě překvapivě velká porce tragiky koncentruje do negativní postavy, ale Somrův Devera zapadá do tradice deziluzivně zobrazených postav funkcionářů (u Procházky podobně tragicky dopadne mocichtivý rolník Picin). Smuteční slavnost není jen příběhem selhání komunismu jako ideologie, která chtěla vesnici přetvořit, je to zároveň obraz zjizvení samotné vesnice jako tradičního řádu. Závěrečný pohřební průvod vesničanů je jakýmsi marným gestem, pokusem vykoupit mravní selhání v čase kolektivizace, kdy mnoho jednotlivců podlehlo hrabivosti. Jejich spoléhání na tradici pohřebního průvodu jakožto manifestace sounáležitosti s neprávem zničeným sedlákem Chladilem je skrz naskrz prodchnuté falší. Skutečně trpícím je tak paradoxně Devera (kterého jeho straničtí kolegové vhodí mezi lidi, zatímco oni sami stojí v bezpečí věže a vše sledují), jeho žena Tonka (která není schopná překonat pocit viny) a v nespolední řadě Chladilova žena Matylda. Její slzy, cynicky rámované masopustním veselím, jsou jediným skutečným náznakem katarze, která však nepřináší úlevu, jen snímají zdánlivě silné postavě její masku nedotknutosti (stejně jako její pláč ve zničeném sadu). Sirový tak podobně jako Procházka vykresluje obraz vesnice v bodě nula, kdy komunismus selhal, zmizela pokorná víra v Boha a zbyl jen kolotoč viny a automatismus tradice. Nebyla to krádež pozemků a majetku, co způsobilo na tváři vesnice nejhorší šrámy, byla to právě tato neodčinitelná mravní zkáza, na níž není rozhřešení. A tak podobně jako v Procházkově Svaté noci zůstává jen jediná moc platná a neotřesitelná – příroda a z ní pramenící tradice (masopust, pokora smrti). Vskutku neutěšený obraz, který je v Sirového filmu nutné interpretovat šířeji, směrem k celkovému společenskému horizontu. Alespoň tak "čtu" Smuteční slavnost já... rozhodně nejen jako morální odsudek komunismu, ale jako pohled hlouběji, pod jednoduché schéma zločin / zločinec a trest. (04.01.2008)

Podle mého názoru to není vyloženě film, který bych mohl zařadit k vrcholům čs. nové vlny - ke kvalitám filmů takového Formana má podle mě docela daleko. Svým tématem a smutným osudem trezorového filmu však film dozajista mezi jinými vyniká. Novodobá variace Sofoklovy Antigony na české vesnici obsahuje celou řadu silných momentů a v retrospektivních scénách sledujících násilnou kolektivizaci a znárodňování majetku hlavních postav téměř dosahuje působivosti Jasného RODÁKŮ. Snímek zaujme kamerou, která hodně pracuje s kontrastními obrazy, skvělými hereckými výkony (fantastický Josef Somr v hlavní záporné roli) a propracovanou symbolikou (závěrečná scéna, v níž hlídač věže se svazkem klíčů v ruce vyhání komunistické funkcionáře sledující pohřeb mrtvého sedláka, protože končí otvírací doba, pozoruhodným způsobem předznamenala pád režimu o 20 let později, který si lidé obdobně "vyzvonili" s klíči v rukách). Při sledování tohoto filmu se člověk nemůže ubránit vzteku nad tímhle zkurvynárodem a tím, co se tu dělo. Jakákoli repríza tohoto filmu v telce je záslužný počin a povinně by to měli sledovat v první řadě všichni voliči komoušů. (15.04.2015)

Krásný film plný symbolických detailů. Např. na stolku u postele umírajícího náhodou leží novivy, náhodou je vidět zrovna titul a náhodou je to "Lidová demokracie". Režimní výklad nedávné historie je tu vyvracen s takovou otevřeností a syrovostí, že skoro až upadá do opačného schématismu. Pohřeb, ze kterého se stává podivná provokace a manifestace. Ovšem nezáměrná – tu provokaci a manifestaci si z toho znejistělí okresní vládci vytvářejí sami. Tito včerejší „revolucionáři“ a dnešní funkcionáři jsou tu stavěni před nutnost hledět na živou historii, která jde v podobě pohřebního průvodu přes ně, popírá jejich „pravdu“ a mlčky je obviňuje. (Vrcholem je pak vlasatý obrýlený mladík na věži: „Pánové, musím zamknout“.) Nemusím se pracně rozepisovat o motivu rozvráceného řádu venkova, to už tady vynikajícím způsobem provedl Marigold. Všimnu si jiného aspektu: Ženské postavy jako ty, které se morálně a existenciálně potýkají s „dějinotvornými“ hrátkami svých mužů. Oni konají, ony prožívají a „vyžírají“ to za ně. Výsledek? Jsou to právě ženy, které jsou nakonec schopny charakterně jednat a tím korigovat dějiny. Popud k tomu dává neústupná „umanutá“ Matylda, pořádající pohřeb jako nebožtíkův návrat z vyhnanství. Tajemníkova manželka i svědomím trápená Tonička jsou tím – každá po svém – rovněž pohnuty k jednání. Zajímavá je postava faráře, který je sice takový připosera pokrytecky nabádající k „pokoře“, ale přesto jde a udělá to, co má; a když už je v tom, při výkonu svého posvátného úřadu neustoupí nátlaku – pohřeb přece musí být náležitě proveden. (Asi nakonec pochopil, před čím sluší být pokorným a před čím ne.) A vůbec, opustím-li „genderové“ hledisko, pak je to prostě Matylda, která svým postojem a svou neústupností jednak vrací běh světa jeho řádu (mrtvý do své půdy), jednak otvírá zamčená svědomí všech okolo. Ale k čemu to všechno? Bezprostředně po Chladilově pohřbu jsme svědky pusté karnevalové zábavy. Je přece masopust... (03.03.2011)