Vysoké opätky

Vysoké podpatky cením o cosi níže než Vše o mé matce, přesto si zaslouží stejné hodnocení. Drama, v jehož pozadí je zvláštní atmosféra sexu. Vztah mezi matkou a dcerou je značně pokřivený matčinou kariérou a její dlouhodobou nepřítomností v životě dcery. Kamenem úrazu se stává, když si dcera vezme za manžela matčina (bývalého?) milence. Jednalo se o naschvál či o nevědomost? Vzájemné reakce byly zvláštní a až násilná smrt tohoto muže rozvířila dceřino nevědomí. Od plic dala matce najevo svou nenávist halenou do oddané lásky. Nevím, jestli se v matce hnulo svědomí, ale břímě viny ve vraždě zetě přebrala na sebe. Dalším aktérem byl policejní vyšetřovatel, který byl podjatý už na samém počátku vyšetřování. Bylo to překvapivé poznání. Ta scéna v šatně byla sexy a živelná. Z herců opět excelovala Marisa Paredes a po jejím boku v roli dcery Victoria Abril. (15.06.2012)

Tento film obsahuje všechny Almodóvarovské atributy, které mám ráda. Transvestity, detektivní zápletku s vraždou, změnu identity, barevnost, temperamentní ženy s velkými náušnicemi, erotické ( spíš sexuální) scény, které se jen tak nevidí a specifické vztahové komplikace. Přesto ale nedosahuje efektu ostatních filmů. Vztah matky s dcerou mi připadal cizí a nevěrohodný, ale problém byl také v tom, že se mi nelíbila Rebecca. Potřebovala bych tam jiný typ herečky. Nechápu tudíž, co na ní ten transvestita viděl. Ale ze všeho nejvíc mi vadila změna identity. SPOILER. Transvestita, který se nedokáže převléknout za jinou osobu a působí jako tvarohový panák - tak to mi zkazilo další potencionální napínavý moment (25.10.2012)

Teprvé můj třetí Almodovar, ale třetí parádní drama. Vysoké podpatky je skvělé drama, kdy matka žádá o odpuštění od své dcery, které se nevěnovala tolik, jak by měla. Líbí se mi skvělé prolínání stylu, kdy sledujete klasickou rodinnou zápletku a do toho se navíc přimotá krimi stránka, kdy probíhá klasické vyšetřování vraždy. Navíc je film krásně stylizovaný do mojí oblíbené červené barvy. (26.12.2011)

Všechny znaky Almodóvarovy tvorby jsou sice přítomné, ale k jeho vrcholným filmům to má hodně daleko. Dal jsem mu 45 minut na to, aby mě vlákal do světa svých hrdinů, ale asi jsem mu za to nestál, protože s přibývajícími minutami jsem k těm postavám a jejich problémům cítil čím dál větší lhostejnost. Opět jde o vztahovou záležitost, kde se prodávají emoce jak v nějaké latinoamerické telenovele, opět hrají prim ženské postavy, které Almodóvar umí mnohem líp než ty mužské, znovu se objevuje motiv transvestie atd., ale co naplat, kdyby Almodóvar točil snímky na téhle úrovni, hvězdou festivalového publika by se určitě nestal. V červeném poli je tenhle kousek především kvůli režisérovu renomé a jeho početnému fandomu. Celkový dojem: 40 %. Jsou filmy, které vás nudí tak, že spěcháte, abyste se co nejdřív seznámili s pointou, a jsou takové, kde vás už vyústění příběhu ani nezajímá. A já jsem cítil spíš to druhé... (25.05.2012)

Film na pokraji nervového zhroucení. Vysoké podpatky nikdy nemají daleko k tomu, aby se zlomily v Almodóvarovu sebe-parodii, pro kterou je samotný akt recyklování dřívějších motivů důležitější než vyprávění. Nebýt silného ústředního tématu, kterým je rozporuplný vztah matky a dcery, hledajících k sobě po letech odloučení cestu (podobně jako se mladí Španělé snažili pochopit svou vlast po Francově smrti), film nic nedrží pohromadě. Je příliš očividné, že zápletka vznikla poslepováním námětů slavných „ženských“ filmů (Stella Dallas, Mildred Pierce, Vše o Evě). Snaha vzdát hold co nejvíce starým mistrům vede k tomu, že cca každých dvacet minut dochází k překvapivému dějovému zvratu a lehkému pozměnění žánru (včetně krátké muzikálové vsuvky), z nichž žádný není tak docela „čistý“ (groteskní policejní vyšetřování). Film nám sice nedává šanci, abychom se začali nudit, ale vinou svého překotného střídání nálad se nikdy nedostane víc do hloubky a pořádně nepředstaví hrdinky. Neustálé poukazování na vykonstruovanost narativu není – jako ve Spoutej mě! nebo v Rozervaných objetích – odůvodněné prostředím, v němž se příběh odehrává (nanejvýš skutečností, že se minimálně dvě postavy živí hraním), a překáží v soucítění s protagonistkami, které vyjma pár autenticky působících scén (dialog v kostele) slouží jenom jako neživotné stavební prvky. Přes kontraproduktivní antiiluzivnost (slovní spojení na zabití, uznávám) se mi líbilo, jak Almodóvar pokračuje ve svém queer tažení proti žánrovým klišé. Nečitelní jsou zde muži, kteří mohou mít mnoho tváří, ale pořád touží po tomtéž, a kteří v záběrech s přísně symetrickou kompozicí (ženy) oddělují, namísto toho, aby spojovali. V souladu s výraznou výtvarnou stylizací elegantně odívané dámy neplní úlohy pouhých dekorativních objektů, ale svého křehkého vzezření naopak sebevědomě využívají (počínaje flashbackem z dětství, který měl pravděpodobně odkazovat ke Starému domu uprostřed Madridu). Z konvenčního rodinného modelu byla vyloučena postava otce a ani štěstí žen neodvisí od jejich vztahu k mužům (v ženské rovině by se dala interpretovat také erotická scéna Rebeky s mužem, který ještě před chvíli ztvárňoval její matku). Vykonstruovaná zápletka nakonec paradoxně slouží k tomu, aby byly jiné, genderové konstrukty bourány. Stejně ambivalentní jako tato skutečnost je můj postoj k celým Vysokým podpatkům, filmu postmodernímu v dobrém i zlém. 75% (19.05.2019)