Moja ľavá noha

Když jsem se díval na Moji levou nohu, vzpomněl jsem si na film Záře, co jsem viděl skoro přesně před rokem. A jak jsem tak začal o Záři uvažovat, zjistil jsem, že i když to je pouze rok, nepamatuju si vlastně skoro nic. Vím, že tam byl nějaký geniální pianista, co to měl v životě těžké a že ho hrál fascinujícím způsobem Geoffrey Rush, ale jinak jsem si nevzpomněl na žádnou scénu, co by mi zůstala v hlavě. A uvědomil jsem si, že s Mojí levou nohou to bude podobné. Je to dobře odvedená práce, ale nic, co by se mi opravdu zadřelo pod kůži. Příběh je odveden až příliš realisticky, což je pochopitelné vzhledem k tomu, že vznikl podle autobiografie, ale přesto musím říct, že dávám přednost snímkům s určitou uměleckou stylizací. Pokud přesto dávám čtyři hvězdičky, je to jednak kvůli bravurnímu výkonu Daniela Day-Lewise a jednak kvůli tomu, že příběh není černobílý a naštěstí nehraje na sentimentální notu - Christy Brown není ukázán jen jako chudák a oběť osudu, ale taky jako pořádně sarkastický a protivný paličák. (02.09.2012)

Jim Sheridan si pro svůj debut docela pomohl, vybra si látku, která je sama o sobe mimořádně silná a ještě si do hlavní role dosadil jednoho z nejlepších herců na světě Daniel Day-Lewise, který samozřejmě je absolutně dokonalý, ale právě mě něco říká, že bez něj by tomu chyběla celková syrovost příběhu. Ty hvězdičky co filmu dávám, jsou v pdostatě všechny jeho. (24.10.2020)

Film to byl rozhodně zajímavý, nominace na oskara zasloužené. Vítězství Daniela Day-Lewise oprávněné. Musim uznat, že na filmy s touhle tématikou se mi dívá špatně. Neni mi to uplně příjemné sledovat. Líbilo se mi to, jak se ke svému synovi chovala matka, a sourozenci. Nejvíc mě oslovila scéna, jak hráli fotbal - top bylo něco neskutečnýho. Je to prostě silný skutečný příběh, se skvělými hereckými výkony. (31.10.2010)

Ačkoliv je Moje levá noha žánr dramatický, režisér Jim Sheridan neloudí z divákovy pomyslné sentimentální struny uplakané tóny jak je u tohoto žánru zvykem. Nemoc Christyho Browna už sama o sobě poskytuje dost dramatické látky a nucený slzavý nával by ničemu neprospěl. Film monitoruje příběh, který přišel na plátno na základě skutečných událostí a nabízí vstřícný a nevtíravý pohled na člověka paralyzovaného vrozenou nemocí. Všechen Christyho pohyb směřuje do jeho levé dolní končetiny a přesto v sobě nachází odvahu a vůli bojovat se životem a plnit si své sny. (09.10.2004)

Sheridanův snímek vtáhne do děje. Stylem vyprávění, výběrem jednotlivých scének, hereckými výkony, úsměvnými i dramatickými momenty. Daniel Day-Lewis (tehdy) znovu potvrdil nejen mimořádný talent, ale i chuť a odvahu k velkým hereckým proměnám. Nepředstavuje v těžké době plné předsudků totiž jen jednoho z mnoha dětí chudých irských rodičů, ale i přes své těžké tělesné postižení silného mladíka s bystrou myslí, nezlomnou vůlí i smyslem pro černý humor. Ač ho nejprve kdekdo považuje za ubohého idiota, naučí se malovat, psát (napíše autobiografický román – předloha tohohle kusu) i lépe mluvit. Jim Sheridan zvolil citlivé vyprávění, nezatěžuje diváka těžkými momenty (ač by mohl a některé diváky tím možná zklame), spíš občas sklouzne do blízkosti kýče, nicméně svým dílem určitě pomohl s představou o postižených lidech a jejich problémech. (20.10.2014)