Woodstock

Paradoxně mě na tom vůbec nezajímala ta muzika, ač to je asi největší koncentrace kvalitních umělců na jednom v jeden čas, co kdy byla a co kdy bude, ale spíš mě bavily ty věci kolem, když lidi popisovali, co vidí, jak se jim festival líbí a tak. Ty tři hodiny ale byly úmorné, což se nakonec podepsalo na hodnocení. 50% (13.07.2017)

Jako filmový dokument to bylo kvalitní, líbilo se mi rozdělení obrazu na dvě půlky, ale míra zábavnosti při sledování se blížila bodu mrazu. Mělo to hrozně přepálenou STOPÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁŽ a zastaralý VIZUÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁL. Schválně jsem tu zdůraznil dvě nejčastěji používaná a tudíž i nejotravnější slova na ČSFD. (24.02.2019)

Jako připomínka jedné z nejdůležitějších hudebních události 20. století je to senzační. Má to skvělou atmosféru a výbornou výtvarnou stránku (obraz se zdvojuje, kamera rotuje, klidní interpreti jsou snímáni jako v klubu - světlo, stín, naopak při nářezových záležitostech kamera divoce kmitá). Ale co vám budu povídat, jako film to pro mě bylo ,,přepálené". Viděl jsem verzi, která má tři a půl hodiny a přiznám se, že u posledního Hendrixova sóla už mě slušně bolela hlava a přál jsem si, ať to už skončí. Každopádně ale kus skvělé práce. (17.08.2010)

Dokument těží hlavně z perfektní hudební produkce, zbývající záběry jsou jen taková nastavovaná nemastná neslaná kaše, která mohla být rozhodně lepší, jinde by to možná zapadlo do kontextu dobře, ale zde jí stránka hudební opravdu hodně převyšuje, stopáž je hodně natažená, ale ani tak nepojmula všechno, volil bych kratší úseky pro hudební kapely (ano! ochudil bych se o hudbu, protože si zbytek stejně můžete najít na youtube, samozřejmě ne v době vzniku) a chyběl mi rozvoj sousedské linky. Už jsem viděl hodně lepších dokumentů a slova o tom, že bych se cítil jako kdybych prožil Woodstock, tak to ani v nejmenším, na druhou stranu set Jimiho Hendrixe je jedna z nejlepších pozemských (mírně kosmických) věcí vůbec. (11.10.2010)

Director's cut... Aj Kryl to vravel, keď videl všetkých tých ľudí pod pódiom, ako začal veriť, že pesníčkou sa dá snáď niečo zmeniť. Asi najhromadnejšia podobná snaha v histórií sa sústredila na tomto najlegendárnejšom festivale, ktorý symbolizoval mier. Zatiaľ čo niekde ďaleko paralelne prebiehala vojna vo Vietname. Pre mňa bol tento improvizovane pôsobiaci dokument jeden z najľudskejších filmov, aké som videl. A napriek tomu, že sa odohrával v čase ďaleko pred mojím narodením (a viem, že je to klišé), mal som pocit ako keby som tam bol tiež. Určite pomohol aj fakt, že mám už pár festivalov za sebou a to je pocit, ktorý spozná človek len keď je na mieste uprostred tej nekonečnej atmosféry. Na druhej strane, zažiť Woodstock je pre mňa rovnako nedosiahnuteľné, ako vedieť si predstaviť akýkoľvek festival človeku, ktorý nikdy nebol ani len na koncerte. Janis Joplin pýtajúca sa divákov, či nie sú moc sfajčení a či majú dostatok tekutín, Hendrixove prevedenie americkej hymny,... To sú veci, ktoré zažila len jedna generácia. Je jasné, že nepoznala len dobro a krásu, akú vidíme tu, ale zažila toho veľa a nič podobné sa už nezopakuje. (10.02.2014)