Woodstock

Aká škoda že tak nádherne hnutie a kultúra akou boli Hippies zanikla. Ich pohľad na svet a názory boli úplne mimo dnešného materialistického sveta. Obdivoval som ich aj obdivujem, tento viac ako 3 a pol hodinový dokument pri ktorom som sa ani na chvíľu nenudil mi ukázal akým nádherným zoskupením Hippies boli. Pri takej mase ľudí ani jedna výtržnosť, žiadne problémy nič, keby si svet s ich odkazu vzal len kúsok žilo by sa o poznanie lepšie. Inač nieje tu čo vytknúť, akúrat som sem tam zaregistroval dosť hlúpe výroky nad ktorými som sa pozastavoval ale ta hudba kôli ktorej som sa na zastávke zvanej Woodstock zastavil všetko vynahradila a mňa (hlavne vystúpenie božského Jimiho Hendrixa) vtiahlo do tej atmosféry a extázy. 90% (06.04.2010)

Co mě osobně hodně bolelo a mrzelo, že jsem neměl možnost vidět v tomto dokumentu legendární skladbu White Rabbit od Jefferson Airplane. Naopak ve mě úžasný dojem nezanechala ani Joplin nebo Hendrix, ale pro mě do této doby zcela neznámý zpěvák Arlo Guthrie - Coming to Los Angeles a Country Joe. Z jeho písně mi šel mráz po zádech po tom, co se diváci postavili a zpívali jako jeden člověk jeho protivietnamský song. Bylo fantastické shlédnout jak bylo pro všechny důležité, že se toho mohli zúčastnit. 8/10 (25.10.2010)

A závěrečné ďábelské tóny z kytary Jimiho Hendrixe zní dál. Dokument, kterému dozajista svědčí velké plátno (a proto ho musim vidět ještě jednou z něčeho většího než z monitoru nojbůku) a kde přebírá nadvládu hudba nade všemi starostmi. Díky lidem a díky době zde hudba není pouhou výplní ticha, ale skvěle doplňuje sociální podtext celého dokumentu. Slova v písních všech vystupujících promlouvají k návštěvníkům a ti si z nich jsou schopni něco odnést. Ne jako my dnes, kdy slova k hudbě většinou považujeme něco jako další nástroj v kapele. (A není se čemu divit, když můžou vzniknout songy o deštníku - ano, nemám rád Rihannu.) Dokument zároveň neni tak povrchní a neukazuje návštěvníky festivalu pouze jako bandu zdrogovaných mániček, ale ukazuje i takové, kteří neujíždí na nějakém svinstvu nebo kterým ten bordel a bambilion lidí kolem leze na nervy. Na druhou stranu jsou mladí lidé ukázaný jako výjimečný dav, který nepřebírá inteligenci toho nejblbějšího z davu, ale naopak se chovají spořádaně, a během festivalu nenastane žádný větší problém. Možná v tom byl trochu záměr tvůrců, aby toto vyznění dokument měl, ale čert to vem. Chtěl bych bejt mánička v tý době a chtěl bych se válet v bahně na Woodstocku... (16.08.2011)

"Upozornění, které teď řeknu, můžete brát s rezervou - teda, že hnědé LSD, které tu koluje, není nijak zvlášť dobré." Nepatřím mezi ty, kteří touží po třídenní zfetované bahenní koupeli a podobných vymoženostech, ale jsem fandou rockové muziky, takže mou absenci na Woodstocku omlouvá pouze to, že se festival neprozřetelně konal rok před mým narozením. Když už jsem tam tedy nebyl, tak musím ocenit geniální předtuchu, která vyslala dokumentární kameru na akci, jejíž budoucí legendárnost nebylo snadné vytušit. Díky tomu jsem tedy mohl být u všeho podstatného od začátku do konce, sledovat reakce domorodců, diváků i účinkujících a nechat na sebe dopadnout vlnu neakademického nadšení z hudby z pódia i reakcí sjetých návštěvníků. Jednu hvězdu však musím ubrat za to, že se občas na pódiu vyskytla kapela, která mé uši nepřesvědčila o své jedinečnosti. (14.04.2016)

(1001) (Hudební zážitek no. Uno: Arlo Guthrie - Coming to Los Angeles) Když jsem dala vale Rychlým šípům a začala si hledat jiné platonické lásky, hnutí hippies se mi zdálo jako "good way to go". Mír a lásku, komu by se to nelíbilo, taky jsem byla velká fanynka hudby 60. let (což tedy jsem stále). Nejvíc mě mrzelo, že jsem si tu "jejich" dobu nemohla prožít, omakat, odposlouchat na vlastní vlasy, ruce, uši. Teď tak nějak paradoxně čím víc toho o nich vím, tím míň bych to opravdu chtěla zažít a být jednou z půl milionu hlav v davu. To má být svoboda? --- A to mě ještě dovařily titulky na konci, kde k obvyklým heslům mír láska bla bla vyběhla i ekologie. Cha cha. (06.04.2009)