Vzostup

Vedle Klimovova Jdi a dívej se další otřesná věc, kterou těžko hodnotit. U Šepitkovové nemám nakonec takový problém strhnout "tak málo", protože to stále "drží fazónu". Nedovedl bych dát Jdi a dívej se "odpad", ačkoliv by si ho podle mě z podstaty zasloužil - filmová mašinérie nemá právo dělat z utrpení lidí expresionistické hříčky při nichž hynou další tvorové. Taktéž Vzestup je expresionistická hříčka - hanba mě fackuje, ale nemá to s realitou mrazivého válečného Běloruska společného nic než zobrazení. A přikrášlení - přikrášlení Sotnikova jako Krista, expresionistické přikrášlení celého toho martyria. O co důstojněji působila Balada o sedmi oběšených. Nemůžu si pomoct - jestliže se v USA té doby točily Čelisti, jsou pro mě Jdi a dívej se a Vzestup inverzní a totalitní podoby blockbusterů toho typu - lidé se rádi bojí, rádi se dívají na utrpení, rádi vidí mučící nástroje a kečup jako krev. Co mi u Šepiťko nechává tři hvězdy je jednak Šnitkeho hudba (ano, krom podmaleb mi stačí ona snad jen minutová echo pasáž pár klarinetů při scéně zajatců projíždějících vesničkou), a jednak neodiskutovatelné metaforické a řemeslné kvality filmu. (10.02.2018)

Vzestup je skutečně mimořádný film, a to nejen v rámci sovětské kinematografie. Svou atmosférou, kamerou, režií i hereckými výkony připomíná Němcovy "Démanty noci". "Vzestup" je sice filmařsky poněkud konvenčnější (nikoli ovšem konvenční), ale má velmi podobnou syrovost. "Démanty" jsou ovšem jiné v závěrečné pointě a především, rozhodně chtějí méně sdělovat jakási poselství. Naopak společné mají to, že jsou natočeny velmi subjektivně a filmovými prostředky popisují především prožitky ústřední dvojice... Vzestup je téměř beznadějný, velmi tragicky vyznívající film. Přestože se v něm objevují zmínky o "onom světě", dokonce modlitba, není z pochopitelných důvodů tento náboženský rys nijak podtržen, ale spíše potlačen. Zajímavé je ovšem v této souvislosti téměř "náboženské" vyznění některých scén. Ty významově i kompozičně poměrně výrazně upomínají na výjevy z novozákonních pašijových scén. Pochopitelně je otázkou, do jaké míry může jít o vědomou inspiraci tohoto ve výtvarném umění i ve filmu mnohokrát zpracovaného námětu. Motiv oběti pro druhé ovšem zůstává, byť zbaven vší náboženské metafyziky. Jakási naděje je čitelná pouze v tichém, pasivním odporu vesničanů. Současně s tím je velmi intenzivně podtržen moment bezvýchodnosti zoufalé snahy zachránit se kolaborací a zradou... Němečtí vojáci a především jejich ruští, kolaborantští přisluhovači jsou líčeni prakticky jako bezcitné zrůdy, což by mi za normálních okolností rozhodně vadilo, ale v případě "Vzestupu" je tento rys nejen pochopitelný, ale v rámci logiky příběhu i nutný. Mj. vzhledem k obrovské subjektivnosti, s níž je film vyprávěn a také proto, že není jakousi heroickou oslavou sovětských vojáků, ale spíše koncentrovanou a maximálně vystupňovanou beznadějí a bolestí, přičemž zobrazené hrdinství těch, kteří se nenechali zlomit se je tiché, trpitelské a zcela neokázalé... Otevřeně ovšem přiznávám, že se budu muset asi hodně přemlouvat, budu-li se na něj chtít podívat podruhé. Tak tíživý a těžký film to je... Celkový dojem: 80% Zajímavé komentáře: gudaulin, Crocuta, Lavran (14.09.2009)

Film podle novely "Sotnikov" Vasila Bykava (nikoli Bykova jak mylně uvádí text distributora i sovětské titulky, které poruštily jméno významného běloruského autora) kongeniálně převádí na plátno silný příběh, zkoumající člověka v mezní situaci, tváří tvář hrozící záhubě. "Vzestup" není podívanou pro slabé povahy - i přes absenci naturalistických záběrů jsou scény výslechu na hranici drastičnosti a celý snímek je prodchnut depresivní atmosférou, která však jen přispívá k jeho nepříjemně realistickému vyznění. (K osobě autora předlohy a jeho dílu viz např. http://cs.wikipedia.org/wiki/Vasil_Bykav ). (30.03.2008)

Vzostup odráža hrôzy Veľkej vlasteneckej vojny tak trochu inak. Viac ako na boj partizánov s Nemcami sa snímok sústreďuje na vnútorný boj človeka a jeho slabosti, ale aj na jeho hrdinskosť a odvahu. Jednotlivé charakterové vlastnosti sú tu reprezentované dvomi ústrednými postavami - Sotnikom a Rybakom, pomocou ktorých má divák možnosť pomerne sugestívnym spôsobom sledovať ich vývoj k jednej alebo druhej možnosti. Čiernobiela farba príhodným spôsobom zvýrazňuje túto poetiku a napomáha tak celkovej skľučujúcej atmosfére, pričom na záver má zas divák možnosť pokochať sa nádhernou ukážkou ľudskej nemohúcnosti a ľútosti. To čo vykonáme je často nevratné, nie všetko sa dá v živote napraviť, niektoré chyby zostanú chybou a človek si ich už so sebou ponesie naveky... Nádhera. 85/100 Viedené v rámci - Project 52 Films by Woman. (12.01.2016)

Moc sa mi do tohto staršieho, čiernobielého filmu z produkcie bývalého Sovietského Zväzu nechcelo. Myslel som, že to bude ďaľší bezduchý propagandistický snímok. Ale ukázalo sa to ako celkom solidná psychologická dráma. Príbeh dvoch patrizánov, Sotnikova a Rybaka, ktorí padli do nemeckého zajatia je skúškou predovšetkým ich charakterov. Nejedná sa o žiaden historický vojnový veľkofilm, ale skôr o komornú drámu o ľuďoch, čo sa ocitli v mimoriadne ťažkej životnej situácii. *** (19.11.2009)