Konkurz

Konkurs nebazíruje na čistotě jednotlivých žánrů a s klidem míchá romanci s hororem – pátrá po soudružnosti ve věku fragmentace. Lstivé přepólovávání romantických a hororových očekávání (muž-vdovec si od konkurzu slibuje romantiku-ženský žánr, kdežto žena-Asami horor-mužský žánr) se tu má ve stejném poměru k Hitchcockovi, který všechny milostné scény natáčel jako scény vražd, a ty vesměs naopak jako scény milostné – milovat se a umírat znamená totéž. Každopádně je takové míchání žánrů neobvyklé, zvláště u romance a hororu, protože romance je věčná, kdežto horor je konečný. Romance směřuje vždy od konečna k nekonečnu, respektive od prosluněných záběrů bez stínů a tmavých tónů ke slibům nesmrtelnosti á la „žili šťastně až do smrti“ (prostě typická utopická mesianistická ideologie, neboť jako obvykle, když se scházejí andělé s cílem vybudovat ráj, přivádějí s sebou své věrné démony: gangstery, chmatáky a padlé smolařky), kdežto horor míří od nekonečna ke konečnu. Horor je úzce spjat s počáteční neohraničenou temnotou, ze které vystupuje monstrum nebo nějaký obskurní objekt, u-končující lidský život. Romantika předstírá to, co ve skutečnosti není, horory tají to, co opravdu je. Kontrast mezi oběmi žánry do jisté míry připomíná kontrast mezi „idylou“ a „skepsí“. Horor oproti romantice chápe, že temné, nejasné a neurčité obrazy působí na imaginaci větší silou a vyvolávají silné vášně. Mysli může imponovat svojí velikostí stěží něco, co se nepřibližuje k nekonečnu; toto však nedokáže žádná věc, pokud můžeme vnímat její hranice, jako u jemně, vzdušně a optimisticky působících záběrů z romantických filmů, přičemž vnímat hranice nějakého objektu a vidět ho jasně je to samé. Jasná idea je proto jen jiný název pro malou ideu. Vznešenost spočívá především ve strašlivé neurčitosti popisované věci. Nicméně propast mezi oběmi dimenzemi, nekonečnou a konečnou, nezřetelnou a zřetelnou, překlenutá v hororech v toliko charakteristickém záběru náhle se ze tmy vyjevivšího monstra, může být i výrazně pozměněna. Například Joker z TDK se v páté minutě filmu nevyjevil ze tmy na světlo, jak dokládá i jeho škraboška, která veškeré obrazové dimenze symbolicky neutralizuje (poněvadž Joker má na škrabošce stejný obličej jako pod ní). Joker „se vyjevil“ zvukově: první část věty „I believe whatever doesn't kill you simply makes you“ pronese Joker ještě normálně, dodatek „stranger.“ již nepřirozeně. Ne že by upřednostnění zvuku na úkor obrazu bylo při definitivním vpadnutí Jokera na scénu nějak překvapivé: vždyť na rozdíl od mlčících vraždících mašin si výslovně libuje v aforismech a nekonečných promluvách. Joker je v pohybech komický, až nemotorný, projevuje se tak při roztržce na večírku nebo při nedůvěryhodném mlácení Batmana tyčemi v závěru. Dokonalost neexistuje, a kde ubrala příroda Jokerovi co do schopnosti se vyjádřit obrazem, kam spadá i boj, tam mu přidala v chytrosti a v řeči – ve zvuku. Námitka, že i jeho freakovský obličej spadá do kategorie obrazového působení, opomíjí, že v nás i postavách z filmu jeho obličej vyvolává spíše než fyzickou nevolnost smíšené pocity a že je součástí historek, které vykládá o svých jizvách. Zvuk nás děsí. Čekáme-li u zubaře, nebo v sámošce, můžeme mezi „svými“ narazit i na cizince, Srba nebo Vietnamce. Stále se ale můžeme otočit a dívat jinam. Ovšem začne-li mluvit, což se nezřídka kdy stává, třeba při vyřizování telefonátů, nezbývá než poslouchat. Před zvukem se otočit nelze. Šípy protknou tělo, slova však mohou protknout skrznaskrz duši. Nejhorší je samozřejmě zvuk bez zdroje, čehož pozitivně využívají horory, v negativním smyslu je takový zvuk jedním z nejčastějších problémů, s nímž navštěvují pacienti otorinolaryngologická pracoviště - ušní šelest neboli tinnitus. Hučení, bzučení, zvonění, pískání nebo dunění v uchu je ze zdravotního hlediska mnohem vážnějším problémem než halucinace a bludy. I kino ztratilo přechodem na zvuk na konci dvacátých let svou naivitu. Zvuk nemá morálku, nepatří k tělu, není organický. Ne nadarmo zařídil Bůh pád Babylonské věže zmatením jazyků. Rozdíl mezi sluchem a zrakem kopíruje i archetypální schéma malého, úlisného, myslícího padoucha, který uděluje příkazy, a maličko natvrdlého dvoumetrového vykonavatele. Kvalitu prvního poměřujeme tím, co a jak řekne, kvalitu druhého konkrétními, zrakem posouzenými, skutky, které spáchá. Můžeme se otázat, kdo z těch dvou je horší – a zda byl v přeneseném významu větší mizera Hitler, nebo vojáci, kteří vlastníma rukama popravovali a mučili; zda vinit piloty, kteří vypustili svůj náklad explozivních a zápalných bomb a změnili Drážďany v ohnivé peklo, nebo komisi náčelníků, která útok odklepla. Kupodivu i dnes převládá mezi lidmi strach z umělých obrazů před strachem z umělých zvuků, ačkoliv je ve filmech 80% všech zvuků a ruchů vytvořeno až v postprodukci, včetně editace dialogů, postsynchronů a čistě synteticky vykalkulovaného soundtracku. Přesto zůstává tématem číslo jedna hrozba digitálního obrazu, který požírá a zabijí původní realitu, a věčné horování za zákon, jenž by zahájil křížovou výpravu proti retuším v časopisech, na čemž se jednu dobu přiživovala jedna z nejvýznamnějších značek na světovém trhu s kosmetikou, firma Dove, která svůj marketingový úspěch postavila na nedokonalosti. Zvuku prostě věnujeme mnohem menší pozornost než viděnému obrazu. Zvuk nemá dějiny srovnatelné s historií obrazu, nemůže být zmražen jako obraz a surově vyšetřen. Před nástupem záznamu, když ještě neexistovala technologie pro uchování hluků a hlasů stejným způsobem, jakým mohly být uchovány krajiny a tváře prostřednictvím malířství nebo sochařství, ovládala zvukovou percepci nespolehlivá paměť a zapomínání. Nakonec i do kinosálu vstupuje zvuk s jistým zpožděním. Šlo mi ale hlavně o to, že jsou padouši, kteří nahánějí hrůzu tím, co říkají, a jiní tím, co dělají, a je zajímavé sledovat, nakolik takové zatřídění odpovídá tomu, jak jsou poprvé uvedeni do filmu – zda vykročí teatrálně ze tmy, nebo se objeví jako každý druhý. A protože dokonalost jak řečeno neexistuje, dokonce ani ve filmech ne, jsou dvojnásob zajímaví padouši-solitéři jako Joker, kteří jsou vždy v jednom směru handicapovaní; ať už na jejich nedokonalosti film staví, nebo rub postavy – její slabé končetiny, podlitiny po celém těle a krvácení z tračníku – zamlčuje a nechává vyčnívat jen její lepší půlku. (01.01.2010) (menej) (viac)