Spy Game

Ne, v Americe se o budoucnost loutkařského řemesla nemusejí bát. Jejich vláda tímhle stylem vychová mnoho dalších generací a Hollywood zcela jistě najde další slavné tváře, kteří statečně skočí do kalné vody. Jen si tak pro sebe říkám; co nového mně asi tak mohou tyhle příběhy přinést? Ráčej odpustit, pane velkotovárníku Scotte, ale větší duši má i moje trekové kolo... (27.09.2012)

Přiléhavý název. Špiónské hry se zatajováním pravdivých a sdílením zavádějících informací hrají postavy mezi sebou i film s divákem. Pozornější vyhrává. Cokoli se dozvíme, sehraje dříve či později svou roli. Tři mise, které Muir ve flashbacích rekapituluje, zachycují vývoj komplikovaného vztahu obou mužů, kteří se k sobě mají jako otec k synovi, ale zároveň hájí neslučitelné světonázory. Náznaky, jak se Muir vůči Bishopovi na základě svých dřívějších rozhodnutí zachová, nás drží v nejistotě, nakolik se veterán CIA idealismem svého učně ve skutečnosti nakazil a zda jej v kritické situaci podpoří. Kromě nutnosti vyhodnocovat ve vícero časových rovinách velké množství informací a sledovat, jaký cíl která postava momentálně sleduje, jsme do hry zapojováni záměrně diskontinuitním střihem. Záběry na sebe vždy přímo nenavazují, něco mezi nimi chybí nebo přebývá, opakovaně dochází ke skokům v čase tam a zpět. Některé scény tak připomínají skládačku s rozhozenými dílky, které si sami musíme poskládat do souvislého obrazce. Spy Game je sice převážně interiérová konverzačka s brilantně napsanými dialogy, ale nebyl by to Tony Scott, kdyby nevytěžil každé příležitosti nakopnout vyprávění kromě dynamiky mezi postavami také nějakým audiovizuálním ozvláštněním. Tradičně střídá různé objektivy a barevné ladění jednotlivých sekvencí (každý z flashbacků má vlastní vizuální i hudební styl), občas použije expresivně vychýleného úhlu kamery a v jednu chvíli si neodpustí ani poctu Čelistem v podobě velmi podobného použití vertigo efektu. Přes rychlý střih a vizuální rozmanitost je Spy Game slastně kompaktní podívanou, na níž by se dramaturgové mohli učit, jak neztrácet čas s jinými než kompozičně motivovanými vyprávěcími prvky. A kromě toho jde o nádherně stylovou (byť ne poslední) Redfordovu rozlučku s rolemi mužů, kteří i ve světě s rozostřenými hranicemi mezi dobrem a zlem bezpečně vědí, co je správné. 90% Zajímavé komentáře: Gemini, Pohrobek, zputnik, Hal_Moore (09.01.2009)

Z filmu se střízlivým hodnocením a průměrnými komentáři se vyklubal pro mě nejlepší film Tonyho Scotta a jeden z těch vzácných případů akčně laděného špionážního dramatu, který opravdu můžu. Je docela příznačné, že tenhle snímek má daleko nižší hodnocení než řada ujetých slátanin s nerealisticky přehnanou akcí. Samozřejmě, ve scénáři to tu a tam zaskřípe a právě z toho důvodu nedávám pátou hvězdičku, nicméně Robert Redford je excelentní, film si prakticky po celou dobu udržuje napětí, dynamický střih, který ale nemá nic společného s klipovitostí, zvlášť pasáže odehrávající se v Bejrútu jsou po akční stránce precizní. Celkový dojem: 85 %. (17.04.2009)

Kancelářské diskutérství za záchranu jednoho zamilovaného špióna a s ním spojené velké množství flashbacků odhalující mnohé z dřívějšího soužití a konání hlavních protagonistů je kupodivu dostatečně silný dějový skelet, který diváka bez potíží udrží v napětí po celou dvouhodinouvou stopáž. Zázrak? Ne, jen dobře vystavěný scénář, solidní herecké výkony a výtečná (toho času ještě audiovizuálně poměrně umírněná) režie Tonyho Scotta. (05.07.2008)

Trochu prekombinovaný špionážny triler, ktorý stavia na oblúbenosti hlavných predstavitelov. Po dokonalom Nepriatelovi štátu je to trochu sklamanie, ale v televízii som mu odpustil všeličo. Ako je možné, že tak krásna žena ako Catherine McCormack hrá v tak málo mainstreamových filmoch? Po druhom vzhliadnutí oceňujem Scottovo zobrazenie občianskej vojny v Libanone a pár režisérskych vychytávok. Stále je to ale iba triler, ktorý sa snaží viac baviť ako upozorňovať na neduhy nášho sveta. (21.02.2007)