Pýcha a predsudok

Paní Bennetová je správně šílená. Mezi Lizzie a panem Darcym to vesele vře. Bingley a Jane spolu taky jdou dobře. Je hezky vidět, kde si bral inspiraci Lizzie Bennet Diaries (potažmo i ostatní adaptace). Zejména Lizzie a pan Collins jsou si dosti podobní v obou verzích. Všichni zde ale vypadají příšerně staří, zejména George Wickham vypadá, že by mohl být otec Lizzie. Na sérii je znát, že se nepočítalo se stříbrným plátnem, od kulis po zvukový doprovod je vše na úrovni veřejnoprávní televize. Trochu jsem si u toho vzpomněl na o 10-15 let starší zpracování Shakespearových děl. Jak kvalitou, tak věrností zpracování (myšleno jako kompliment). Rozhodně je ale znát posun k lepšímu od skutečného o 15 let staršího zpracování. (08.10.2017)

Nenapadá mě, co bych téhle adaptaci vytkl. Snad jen role Jane Bennetové byla obsazena poněkud neuváženě - její představitelka působí příliš nezdravě a zakřiknutě, spíš jako vyplašená srna než jako plnokrevná hrdinka z Austenové románu. To je však jen malý vroubek na kráse. Zbytek je skvělý - včetně obsazení: těžko si přestavit archetypálnějšího Darcyho než je ten v podání Colina Firtha a oduševnělejší Elizabeth než Jennifer Ehle. --- Čtu komentáře kolem a neodpustím si poznámku na okraj k denunciátorům Jane Austenové, k těm "chlapům", kteří ji mají za pramatku červené knihovny a vzdálenou příbuznou Danielly Steelové. Rozum do hrsti, pánové! To, že se zápletky jejích knih často točí okolo vdavek, nemusí hned znamenat sentimentalitu. Naopak: pozorný čtenář (a divák snad též) u ní najde mnohem více ironie a kritické racionality než neředěného citu. Kdepak rozněžnělá mimóza - Austenová je hlavně bystrou a neskonale vtipnou pozorovatelkou lidských charakterů, odhalovatelkou neřestí a učitelkou ctnosti. A to prosím není můj soukromý názor. Jeden z nejpřednějších morálních filosofů 20. století Alisdair MacIntyre ji jmenuje jedním dechem s Aristotelem jako výsostnou představitelku etiky ctností (viz "After Virtue") a chválu na ni pěje i C.S. Lewis (viz "Note on Jane Austen", in: Selected Literary Essays). V obou případech se přitom jedná o myslitele mužné, ba přímo robustní, ne o zjemnělé duše básnické. Jaká škoda, že je J.A. v hlavách mnohých takhle nespravedlivě onálepkována jako "ženská literatura". Moc téhle diskriminaci nerozumím. Je to snad méně absurdní, než kdybychom Dostojevského románům říkali "literatura mužská"? Takže shrnuto a podtrženo: přiznávám, že ji čtu rád, ba co víc, přál bych si ji potkat a slyšet; kochám se její angličtinou, jejím důvtipem i moudrostí; romantiku u ní nehledám a nenacházím (tu lze v mnohem koncentrovanější podobě získat třeba od Shelleyho, Novalise či Julia Zeyera) - naopak, užívám tuhle dámu jako lék na nerozum a na vlastní občasnou přepjatě romantickou roztouženost. Takže, nactiutrhači lady Jane nechť očekávají brzkou návštěvu mého sekundanta. (Sraz před úsvitem ve Stromovce. Volbu zbraní nechám na vás. Co takový hod knihou? Přineste si proti mé tenoučké J.A. třeba tlustého Clancyho nebo ještě tlustšího Stephena Kinga - klidně i Dana Browna se všemi jeho "anděly a démony".... uvidíme, co má větší váhu). (05.08.2009)

Moji velkou filmovou láskou je Pýcha a předsudek - verze zpracovaná BBC do šestidílného seriálu. První část jsem zakoupila zcela náhodně a pak jsem se nemohla dočkat každého dalšího dílu. Následně jsem zhlédla také velmi dobrou filmovou verzi příběhu a přečetla knihu. Četla jsem článek, v němž Colin Firth jmenoval tři osudové ženy svého života a to svou matku, svou ženu a Jane Austenovou. Vystihl to, jeho pan Darcy je určitě přesně ten, jakého si autorka předlohy vysnila. Také ostatní postavy jsou osobité, nezaměnitelné a skvěle zahrané. Pokud se seriál odchýlil od literární předlohy, tak jenom ku svému prospěchu. Také dabing z roku 2009 se povedl. Vyprávění se před vámi zvolna rozvíjí takovým pohodovým způsobem, že by si člověk přál alespoň na chvíli se ocitnout ve viktoriánské Anglii té doby. Fascinující je ztvárnění milostného příběhu bez jakéhokoliv fyzického kontaktu ústřední dvojice. Odhlédneme–li od polibku do závěrečných titulků, tak veškeré milostné jiskření se odehrává jen v pohledech, slovech a gestech. Mnohý režisér by se mohl u Simona Langtona přiučit. (16.05.2011)

Môj najobľúbenejší a najpríjemnejší filmový zážitok! Milujem tento príbeh a obdivujem Austenovú pre jej fantáziu, jemnú iróniu a majstrovstvo slova, a tiež tvorcov seriálu za obdivuhodnú a takmer vernú adaptáciu románu. Ehle a Firth boli neprekonateľní a veľmi im to svedčilo. Táto mimoriadne vydarená miniséria BBC je typicky austenovská: anglická, vidiecka, svieža, poučná, ironická, rodinná, výstižná, jemná, vášnivá, romantická i dramatická, pravdivá, kritická, dotvorená nádhernou Davisovou hudbou........jednoducho KRÁSNA! (05.08.2008)

I Jane Austen, kdyby to viděla, by byla spokojená... Všechno je tak, jak má být, podle filmu se dá udělat rozsáhlý zápis do čtenářského deníku, jestli tedy ještě taková věc existuje :-D. Verze z roku 2005 není špatná, ale tato, protože má daleko více prostoru, je dokonalá. Co se mi oproti novější verzi líbí víc, je scéna, kdy společnost na Pemberley probírá novinky a Elizabeth zachrání Georgianu, když se zmíní jméno George Wickhama. A taky nesmím zapomenout na naprosto dokonalého pana Collinse, ten je přímo božský :-). (01.07.2010)