Taxikár

Taxikář je rozhodně velmi kvalitní, chytrý snímek, který mne po celou dobu stopáže udivoval zručností nejen mistra režiséra, ale i vytříbených, skvělých herců. Přesto jsem se ale k závěru snímku podivoval nad tím, kam se v zásadním obratu v psychologii Travise Bickleho poděla inteligence a celkový nadhled, který si jinak hrdina v příběhu zachovával. Samozřejmě, že právě tohle je na filmu tím, co z něj dělá tak zvučný snímek - Travisův bojechtivý mozek nakonec nápor nezvládnul - ale i tak se mi závěrečné minuty Scorseseho majstrštyku jaksi nepozdály. Jinak je to celé perfektně vypilované, a jedná se o působivý dramaticko-psychologický film. O to více mne v jinak vybroušeném scénáři zarazila ignorance policejních složek, které nad finálním řešením problému jen mávly rukou a obrátily osud hlavního hrdiny vzhůru nohama... Taxikář mne zaujal, donutil přemýšlet, ale po prvním shlédnutím z něj mám spíše rozporuplné pocity. (30.08.2009)

Film se nese převážně v pomalém, klidném tempu, kdy zhnusený De Niro projíždí ulicemi New Yorku za doprovodu hudby Bernarda Herrmanna (překvapivě u něj v jazzovém duchu). O to více pak šokuje závěr, kdy náhle naplno propukne dlouho skrývané šílenství hlavní hrdiny. Film byl nominován na Oscara za film (získal to Rocky!), hudbu, a herci Robert De Niro a Jodie Foster. Na režiséra se zapomnělo (a přitom - opět - tehdejším vítězem byl velmi průměrný Avildsen za Rockyho). (17.07.2003)

"Jsem osamělý muž." Scorseseho, Schraderova a De Nirova společná filmová psychoterapie dokáže i po letech silně znepokojit. Travis, zavřený ve svém taxíku, ve své mysli, ve svém světě s vlastními, pevně danými pravidly, postupně ztrácí kontakt s okolním světem. Proti pocitu izolovanosti nejprve bojuje snahou o začlenění mezi ostatní. Mezi ty, kteří mají ideály, zajímají se o politiku a kulturu. Marně. Znovu padá do své samoty, do pro něj ubíjející (a pro diváka hypnotizující) monotónnosti. Rozhodne se proto odhodit masku a od dívání přejít k radikálnímu činu, kterého je jako jediná postava filmu schopen (znaky psychické lability těžko skrývá Scorseseho žárlivý manžel, je ovšem zřejmé, že ten jenom kecá a ničeho víc se nezmůže). Hudba, krvavé efekty, kamera, vracející se zas a znovu k Travisovi, jehož hledisko je určující a především herecký výkon De Nira, ponořeného v roli do posledního chlupu na těle, dělají z Taxikáře film, který není jen o konkrétní době a konkrétním stavu mysli. Mne například zneklidnil tím, že jsem se s protagonistou do jisté míry dokázal ztotožnit. 85% Zajímavý komentář: Melies, Angerr, Radek99, jahol, Faidra, plagjoklas (22.07.2005)

Hm, hm chutnalo a moc. Prostředí ve kterým vyrůstáme formuje nějakým směrem každýho z nás a způsobem jakým to podal Scorsese sem uvěřil úplně lehounce. DeNiro, tenhle hereckej dinosauří mazák opět dokazuje ono telefonické pravidlo s Martinem Scorsesem. Když se těmhle dvoum prostě zdá, že už dlouho nebyl natočenej žádnej filmovej klenot, cinknou si a DeNiro jen řekne " Hele Márty uděláme zase něco skvělýho, ty si sedneš na stoličku pro rejžu a mě plácneš před kameru a bude to pecka." No a vznikne pecka..... třeba Taxikář. Ještě bych se jedním slovem zmínil o Jodie Foster - užásná. Světlo v temnotě zahrála fantasticky. No tohle musejí taxikáři z Prahy, schopný vnímat pouze peněženku zakázníka, čumět z otevřenou držkou a nechápajícím výrazem. (03.12.2007)

Scorseseho filmy jsou pro mě vždy zážitkem a tahle jízda odvrácenou stranou New Yorku patří k těm nejlepším. De Nirovi jeho kreaci muže zhnuseného zlem, kterému je nucen přihlížet a jednoho dne se rozhodne, že už mu přihlížet nebude, nejen věříte, ale jste doslova nuceni jeho jednání schválit. A Iris Jodie Fosterové vám svou blazeovanou třináctiletou adaptací na špínu, ve které se pohybuje (a stejně tak Cibyll Shepherdová, u níž je to ale špína místní politiky), zacpe dech zpátky do plic a pomalu vám ho tam přidusí. (16.08.2007)