Mizerné ulice

Vlivem deficitu způsobeného totalitním embargem jsem poznal tvorbu mistrů jako je Scorsese spíše v obráceném pořadí a nejspíš jsem nebyl sám. V případě tohoto díla je to spíš dobře, než naopak. Mafiánské a gangsterské filmy mám moc rád a často přemýšlím, kde se bere ona gloriola, která činí z vyděračů, raketýrů, násilníků, zlodějů a vrahů obecně oblíbené a skoro kladné hrdiny. Ve Špinavých ulicích jsem tuto gloriolu nenašel. Hnusné, fádní a uřvané prostředí, (jakkoliv je Scorsesemu vlastní) a od začátku nesympatické postavy mi nedávají jinou možnost hodnocení, přestože mám Martina Scorsese a Harveye Keitela ve svých topkách.. (04.01.2014)

Scorsese svou oslnivou filmografii po cvičení v rychlorežii u Cormana (Bertha z dobytčáku) rozjel pěkně zostra. Přítomna je v tomhle potemnělém buddy movie s příběhovými elementy Rocca a jeho bratrů většina jeho trademarků: rockové songy, zpomalené záběry (ač občas těžko určit, čím jsou motivované), znepokojivě klouzavá a dokumentaristicky (proná)sledovací kamera. Polo-improvizované herectví ve stylu filmů Johna Cassavetse nevytváří se zvoleným stylem žádné napětí (jako později v New York, New York), naopak jde výborně k duhu dramaturgicky nesevřenému příběhu, či spíše sérii příběhů, které musí jako deus ex machina „vyřešit“ až pan režisér osobně (v titulcích neuveden). Ze skupiny kámošů, kteří jsou při hájení svého území někdy až příliš agresivní, vyčnívá (i v jednotlivých záběrech, kde mu přísluší místo ve středu) Keitelův Charlie. Potřebu uplatňovat svou mužskou dominanci dokáže tlumit lépe než nevypočitatelný Johnny Boy a díky vážnější známosti zatím není bezezbytku oddán životu vysokých sázek a velkých ztrát. Napětí mezi šlechtěním milostného vztahu a profesním růstem Keitel vystihnul bez teatrálních gest, jen s občasnými, ale o to působivějšími výbuchy hněvu. Na povrchu se rozpolcenost Charlieho i ostatních postav, jejich těkání mezi postojem „jsem pánem světa“ a „já už budu hodný, mami“, projevuje odlišně sebevědomým chováním v baru, utopeném v pekelně rudém, na troufalosti přidávajícím světle, a na ulici, kde žijí své druhé, civilní životy a jsou očividně zranitelnější. Přesná studie charakterů a vztahů v rámci jedné uzavřené skupiny převládá nad uceleným příběhem, směřujícím z jednoho bodu do druhého. Tato absence záchytných narativních bodů může film pro někoho činit náročnějším na sledování. Velmi stylový zevnějšek, pod ním hrst závažnějších témat, stejně jako dříve i později autobiograficky vycházejících z toho, čím režisér tehdy žil, a výborní herci coby srozumitelní zprostředkovatelé složitých emocionálních stavů. Nikoli tedy jenom jakési rozehřívání před jakože velkými filmy, které následovaly, ale již Scorsese v prvotřídní formě. 80% Zajímavé komentáře: Douglas, Boogeyman, mm13, PALINO (15.08.2012)

Americké filmy zo 70.tych rokov majú aspoň pre mňa zvláštnu atmosféru. Veľké káry, u ktorých si v tej dobe nikto neláme hlavu koľko to žerie, chlapi v prazvláštnych kombináciách oblekov, košieľ, kravát a kožených sák, doplnené klobúkmi, či inými šialenými pokrývkami hlavy. Negri nosia afro. Po uliciach sa váľa tony papiera, všetko vyzerá depresívne a ošumelo. Robert De Niro zo svojej postavy dostal úplne nečakane opäť maximum. Potešilo ma tiež podarené odľahčenie inak vážneho snímku. Za zmienku stojí aj vypilovaný soundtrack s dobovými hitmi. Film jednoducho ukazuje skazenosť skorumpovanej Ameriky 70.rokov, asi je to jeho zámer ale na mňa je to trochu nuda, chcelo by to pútavejšie príbeh. Na Martina Scorsesea v skutku slabota a snáď to napraví chystanou snímkou The Irishman (2019) (15.09.2019)

Martin Scorsese ešte "za surova" a neokresaný. Na druhej strane o to viac spontánnejší, živelnejší, temperamentejší a výbušnejší. Mean Streets nie sú zlým filmom, to určite nie napriek tomu má svoje rezervy. Dej voľne plynie, nekryštalizuje sa, nikam sa neponáhľa, nie sú tu nijaké veľké pointy. Herci sú vynikajúci a hlavne prirodzený, nad všetkými má prevahu frajer DeNiro. Sledovanie osudov a charakterov štyroch "spratkov" je spočiatku zaujímavé, ale po čase sa dostavuje pocit miernej letargie...Každopádne ako fanúšik Martyho je aj vzhliadnutie tohto dávneho dielka celkom "poučné", hoci skutočná kvalita sa dostavila trochu neskôr:) (06.10.2009)

Nemůžu říct, že bych se nudila, to rozhodně ne, nakonec dívat se na Harveyho Keitela a Roberta De Niro je vždycky svátek, ale do Špinavých ulic jsem se vypravila s víc jak třicetiletým zpožděním a i když už tady je vidět, že v Martinu Scorsesem dříme talent, nemůžu jít proti času a dát je do stejné lajny s jeho pozdějšími peckami. Celé to na mě působilo jako zahřívací kolo k něčemu osudovému, na co se ale v tomto filmu vlastně nedostalo. TO mělo přijít až v těch dalších. (28.02.2006)