Poslední valčík

Skupina The Band, Bob Dylan, či ostatní zainteresovaní nie sú mojej osobe hudobne spriaznení interpreti, takže myslím, že môžem hovoriť o filme viacmenej nezaujate. Pokiaľ ide o film, môj strohý popis by bol, že sa jedná o koncert s dokumentárnymi vsuvkami o skupine The Band a umelcoch, ktorí s ňou vystupovali. Koncert má svoje čaro, prestriedaním niekoľkých známych umelcov z neho robí naozaj neobyčajní zážitok a mňa si taktiež niektoré pesničky rýchlo podmanili. Dokumentárne prvky sú však len takým doplnením a výplňou dvojhodinovej stopáže. Niektoré fakty zaujmú, ale celkovo je to len akési flash prebehnutie celým pôsobením kapely. Nesnaží sa zájsť do hĺbky, vlastne sú to len také historky a vtipné príbehy, ktoré členovia zažili počas koncertovania. Ale volume sa počas filmu naozaj oplatí dať hlasnejšie. 80%. (17.02.2009)

Poslední koncert skupiny "The Band" je pro mne v mnoha ohledech "srdeční záležitostí", takže nelze nedat nostalgických pět hvězdiček. A Martin Scorsese ukázal, že je velký filmař, když dění na pódiu i mimo něj bez zbytečných exhibicí citlivě zaznamenal. Jeho režie si prakticky nevšimnete, ale přesto je "The Last Waltz" od té doby "mustrem", jak správně nasnímat živý koncert. Nehledě na to, že tehdy byl opravdu ve správnou dobu na správném místě. (02.11.2005)

Skvělý záznam rozlučkového koncertu kapely The Band, který je spíše "jen" špičkovým zachycením hudebního zážitku než dokumentem v pravém slova smyslu. Ve Scorseseho rozhovorech mimo pódium se nejde v ničem extra do hloubky, dozvíte se takových pár středně vtipných faktů a historek z let šedesátých, které nenásilně vyplňují chvíle mezi jednotlivými hudebními výstupy. Každopádně vidět to na velkém plátně v Karlových Varech byl zážitek. [80%] (01.07.2022)

Martin Scorsese mistrně předkládá napůl záznam posledního koncertu legendární rockové skupiny The Band a napůl dokumentární náhled do osobnosti jejích členů, kteří na kameru dávají veskrze zábavné a vtipně rozhovory. A k tomu se dostaví celá řada hvězdných hudebních hostů. Musím říct, že dát si restaurovanou verzi v prostoru dobře ozvučeného kinosálu byl opravdu vtahující zážitek, při němž jsem se téměř cítil jako účastník onoho legendárního koncertu. Výbornou hudbu navíc doplňují nápadité kamerové záběry od kameramanské elity 70. let (Michael Chapman, David Myers, László Kovács, Vilmos Zsigmond...). Pro mě to byla doslova naplno prožitá filmová projekce a ideální příklad toho, jak divák může být zcela vtažen do díla. [KVIFF 2022] (10.07.2022)

Na ranných Scorseseho filmech mě baví mimo jiné jejich taková ta halabalácká bezprostřednost, díky které máte občas pocit, jako byste nebyli součástí příběhu daného filmu, ale součástí jeho natáčení. Což vždycky připomněla například přiznaná i nepřiznaná camea režiséra. The Last Waltz byl dlouho připravovaný, storyboardovaný (!) koncert, kde za kamerami stáli lidi jako Michael Chapman, Vilmos Szigmont nebo László Kovács. Zároveň však v backstage byly připravené hory koksu, nevypočitatelní hudební hosté a v důsledku dlouhého natáčení (koncert skončil až v půl třetí ráno) postupně docházela či odcházela technika. K dovršení toho všeho se Bob Dylan patnáct minut před vystoupením rozhodl, že odmítá být natáčen, přičemž ale právě jeho přítomnost byla závazkem k tomu, aby studio film zaplatilo. Intenzitě záznamu koncertu pak dost přidává onen zadní plán, kde se pohybují všemožní najetí bedňáci, modifikuje se nastavení techniky a jednotlivé týmy si přeposílají fixou psaná čísla, na která blikají žárovkami a mě by fakt zajímalo, co to mělo znamenat. A mezi tím se jako tryskomyš pohybuje nahrocený Scorsese a dává si pozor, aby na něj někdo nešlápnul. The Last Waltz pak mimoto má ve světě koncertních záznamů důležité místo, kdy víceméně už fyzicky a psychicky vyčerpaná kapela se rozhodne navzdory všemu, uzavřít svoje období a to nikoli ve smutku a dojetí nad sebe samou, nýbrž s viditelnou úlevou. V něčem tak tento koncert symbolicky uzavírá woodstockovou hudební éru a ukládá ji ke spánku s drogami a nespokojeností vyřízenou hippie subkulturou, kdy za rohem již čekají reaganovské osmdesátky a s nimi i nová hudba, nová scéna i nové kapely a ty, hoši a děvčata, budou hrát dokud vám to nebude líto. A ještě dýl. (18.09.2023)