Vek nevinnosti

na Scorseseho velmi netypický film, u něhož jsem skoro celou dobu čekal na nějaký zajímavý dějový zvrat, který by zdání spořádaného kostýmního dramatu rozmetal na cucky. Bohužel se nic takového nestalo a já musel skoro dvě a půl hodiny sledovat sice výborně natočený i zahraný (mé utrpení nebylo zas tak velké:), avšak pro mě stále poněkud nezáživný romantický příběh, který jako by vypadl z červené knihovny. (10.07.2008)

„Chci, a nemohu.“ Přes dvě hodiny filmařské elegance, ke které se podaří dozrát jenom nemnoha režisérům. Neměl jsem dojem, že by zápletka byla konvenční a pouze zpracování mimořádné. Z průměru se vymyká obojí a obojí logicky doplňuje Scorseseho filmografii. Vlastně to je další z jeho filmů o násilí a organizovaném zločinu. Jenomže o násilí skrytém, neprojeveném a zločinech stejně takových. Pravidla chování určují klany, třebaže ne mafiánské, nýbrž rodinné. Kdo nechce ztratit renomé, a na ničem jiném jako kdyby ani nezáleželo, nesmí skutečnost nejen vyřknout, nesmí ji ani myslet. Postavy si ubližují slovy, či spíše tím, že se jim vyhýbají. Jejich pravé záměry a potlačené touhy nám stejně jako v knize odhaluje upřímná vypravěčka, fyzicky nepřítomná a přesto všudypřítomná průvodkyně dnes tak vzdáleným světem newyorské smetánky konce 18. století. Říká, co si postavy říct neodváží. Společně s prostředím promlouvá za mlčící hrdiny (domníval jsem se, že do detailu promyšlená práce s barvou, rekvizitami a rozmístěním figur odešla s klasickým Hollywoodem – naštěstí ne). V diegetickém světě přejímá roli ženy, která nehodlá zatajovat poznaný stav věcí, hraběnka Olenská. Nechce být další obětí společenských konvencí, další poslušnou milující manželkou. Nemá ovšem imunitu, která by ji před dopadem její bezprostřednosti uchránila. Moc spasit ji náleží Newlandovi, rozežíranému zevnitř nutností volby mezi ženou říkající pravdu a ženou říkající pouze to, co se sluší. Díky vypravěčce, (post)moderním vypravěčským postupům (dopisy čtené do kamery, režisérovo sebereflexivní cameo coby fotografa, toho, kdo životy postav zaznamenává) a pečlivému vedení naší pozornosti (hudbou, zviditelněním slov, střídmým použitím detailů a „archaické“ clony) se o postavách přehledně a srozumitelně dovídáme více, než jim samotným umožňovala doba a prostředí, v němž žily. Věk nevinnosti nás za pozornost mu věnovanou odměňuje více než milostná dramata soustředící se zejména na povrch, pod nějž nenahlíží. Aniž by tím ztratil na emocionální síle příběh o násilí, které dennodenně pácháme dodnes. Jenom si už tolik nebereme servítky. Z filmů Martina Scorseseho jde pro mne momentálně o číslo jedna. 90% Zajímavé komentáře: Faidra, ripo, Ajantis, MontyBrogan (29.08.2012)

Když se Martin odchýlí od své parkety - gangsterek a portrétů vyjímečných osobností (Travis, Jake, Rupert a Ježíš), nemá to takový osobní náboj, je to sice precizní, ale chladný, ovšem zde tato chladnost byla na místě, neboť zde se popisoval především chladný život aristokracie a vnější lesk věcí, emoce tu musely být potlačovány, kdo nějaké měl, musel je prostě skrývat a potlačovat. (12.03.2009)

Rozhodně nejnudnější Scorseseho film. Skvělá atmosféra onoho vzdáleně austenovského světa plného předsudků z filmu přímo tryská, to však nevyváží absenci komplikovanějšího děje než je: ON má rád PRVNÍ, pak přijede DRUHÁ, tu nemá rád nikdo, ON se do DRUHÉ zamiluje, ale společenská pravidla ho nutí být s PRVNÍ, to všechno nataženo na 140 minut. Scorseseho zbožňuju, ale Věk nevinnosti mám i přes jeho nesporné kvality vždy problém bez usnutí dokoukat. (13.05.2007)

Další důkaz Scorseseho režijního mistrovství, protože jen díky němu dokázal zdlouhavý a z hlediska mého čtenářského zážitku poměrně nudný dobový román E.Whartonové přetavit do fascinující podívané, v níž se zdánlivě nic neděje…vše podstatné totiž bublá pod povrchem. A bez Scorseseho by to nezachránili ani herci, ani dokonalá výprava, ani výborná Bernsteinova hudba. (05.03.2007)