Po stopách krve

Skvěle natočený film s výborným Rudolfem Hrušínským, velmi autentickou atmosférou, jistou a přesnou režií, poutavou kamerou, výborně fungující zápletkou... Asi lze skutečně tvrdit, že jde o "český kriminální film". Člověk si skoro říká, jak je možné, že pan režisér Schulhoff nenatočil víc filmů, nebo přesněji, jak je možné, že po roce 1970 už točil jenom střeštěné, nijak zvlášť zajímavé a povedené komedie. Zajímavé komentáře:Cival, Tosim, Pohrobek, sud, Kimon, triatlet Celkový dojem: 90% (03.11.2009)

Schulhoffův třetí noir (ale z těch českých asi ten nejprvnější) zastíní kdejakou americkou klasiku tohoto žánru. Nejde jen o kriminální drama zasazené do skličujícího bezčasí vyšinutého světa, ale nad ně – právě o tento svět sám. Příběhem prochází jen málo postav (a možná vůbec žádná!), která by nebyla více či méně osamocená – a právě takový je i vyšetřovatel. Vražděné osamělé děti, osamělý psychopatický vrah, žijící v roztříštěných vztazích s podobně odstředěnými lidmi, vzbuzujícími svým žalem respekt i hrůzu, osamělá vesnická kráska zabřednuvší v kalný vztah s nezralým ženáčem ze sousední vsi, rovněž vrženým v život spíše proti své vůli, vyděděný sígr z polepšovny předurčený k otročině a sebeužírání ve všeobecném opovržení (zvláště tyrany navyklými na přetvářku, kterou pokládají za život) a řada lékařů, tiše evidujících a diagnostikujících povrchové rány života a smrti… Kalašova osamocenost přitom zvláště zneklidňuje: obestírá ji mlčení, známka koncentrace i pozorného bezeslovného dialogu s vyjevujícími se skutečnostmi. To ticho neobklopuje vír nezkrotitelných myšlenek, o nichž bychom se mohli něco dozvědět: naplňuje se jím naprosté noření se ve věci, v záhadné, nesrozumitelné, ale k cíli vedoucí. Ale i věci umějí klamat a z důvěry v jejich lež se rodí to nejskutečnější drama: nezodpovídají naléhavé otázky, ale vtahují do svých hlubin, jako by jim chyběla milostná blízkost zaujatého zraku. Kalašovo vyšetřování je mystériem – a mohlo by být iniciací, rozšířeno o další postavu, jinošského detektivního eléva, o což se pokusil pozdější, aktualizovaný kalašovský příběh Na kolejích čeká vrah. Ten však drama odstínil (účinným) humorem a převedl je do jiného světa i vědomí. (12.01.2018)

Snad ještě lepší než předchozí snímek, ačkoliv major Kalaš tentokrát pátrá sólo (a "na dovolené"). Vše je opět velmi realisticky natočeno, vraždy (respektive jejich výsledky) jsou opravdu nesmírně odpudivé a nemohl jsem si pomoci, abych tu a tam nepřivřel oči. Rudolf Hrušínský je opět dokonale maigretovsky zabýčený, štědrý širokoúhlý obraz dělá z filmu ještě impozantnější podívanou... Zkrátka Petr Schulhoff opět napsal a sám si natočil skvost. (21.12.2014)

Viděno těsně po "Vrah skrývá tvář" a chyběl mi Brzobohatý, který k Hrušínskému skvěle padl a tady zůstala ve filmu po něm znatelná díra. Ani prostředí už není tak atraktivní... Ale protože vše ostatní zůstalo na své obrovské kvalitě (buldočí Kalaš Hrušínský, mrazivá hudba, scénář i širokoúhlá kamera), je tohle jen o krůček za "Vrahem" = jeden z našich nejlepších filmů. (24.01.2010)

Nejlepší český kriminální film. Petr Schulhoff již ve "Vrah skrývá tvář" vytvořil temnou až děsivou atmosféru s maximální snahou o realitu. "Po stopách krve" je daleko temnější a drsnější než jeho o tři roky starší sourozenec. Major Kalaš tentokrát vyšetřuje sám a hrůzný případ mu přerůstá přes hlavu. Neuvidíte zde detektiva typu všechno vím, všechno znám, máme stopu a jdeme zatýkat. Major Kalaš neprávem podezřívá několik lidí, má spoustu falešných stop a neví si rady. Zbývá jen poděkovat jedinenčnému Rudolfu Hrušínskému a režiséru Petru Schulhoffovi, že vytvořili v našich končinách (kde tento žánr není silnou stránkou filmařů) dva kriminální filmy světové úrovně. (21.10.2006)