Juríka

Luxusní, hyperplastický opus Shinjiho Aoyamy ověnčený několika festivalovými cenami. Natočit v roce 2000 téměř čtyřhodinový snímek v sépiových barvách je samo o sobě známkou odvahy a určité tvůrčí sebejistoty. Výsledek je bez hluchých míst (snad jen z poslední hodiny by se dalo pár minut bez výraznější újmy vystříhat) a hraničí s dokonalostí - Aoyama ví přesně co chce říct i jakým způsobem to provést a síla, která na mne chvílemi dýchala je podobná, jakou cítívám, když sleduji díla starých mistrů. Obsahová bohatost a komplexnost je tak hutná, že vyjmenovávat jednotlivé motivy je k ničemu - jednoznačně však jde o pravdivé, existenciální pojednání faustovských rozměrů, které plně uspokojí především náročnější diváky. (02.08.2010)

Nakonec moc pěkný film, ale před jeho spuštěním je třeba se obrnit trpělivostí. Je předlouhý, zdlouhavý a chvílemi se v něm neděje vůbec nic. V polovině jsem měl nutkání podívat se na posledních pět minut a jít od toho, ale jakmile jsem se nakonec přece jen vpil, začínal jsem se postupně bát chvilky, kdy to skončí. (11.08.2012)

Snímek začíná únosem autobusu, který přežije pouze řidič a dva sourozenci (bratr a sestra) středoškolského věku. Na rozdíl od klasických klišé nenásleduje žádná drastická pouť za odplatou, nebo alibistické navrácení se do běžného života. Eureka je film zabývající se otázkou, jak těžké je přežít a jak se vyrovnat s následky traumatického zážitku. Řidič se po dvouletém bezcílném potulování vrací do města, kde se tragédie přihodila a stále není schopný navázat kontakt se svou rodinou. Když se dozví, že děti, které spolu s ním přežily, byly opuštěny matkou a přestaly komunikovat s okolím, rozhodne se k nim nastěhovat a snaží se spolu s nimi najít znovu chuť do života. Jeho snažení vyústí v melancholický výlet během něhož všichni projdou svou vlastní katarzí. Shinji Aoyama, který sám film označuje za „modlitbu za život a touhu po znovuzrození“, neformuluje vnitřní bolest a emocionální rozpoložení postav pomocí slov. Svůj film staví na pomalých dlouhých záběrech s minimem dialogů, které přímo nutí diváka vcítit se do hlavních postav. To vše na základě jemných náznaků a citlivého portrétování postav, které dokonale podtrhuje hlavní téma filmu - neschopnost formulovat své city. Snímek přes svou civilnost a jednoduchost uchvátí svou vizuální stránkou, které vévodí černobílá kamera laděná do odstínu sépie (žlutohnědá) a precizní střih dodržující bloumavé tempo snímku. Dlouhé záběry dávají dostatek prostoru v hlavní roli excelujícímu Koji Yakushovi, zřejmě nejlepšímu japonskému herci současnosti (dvorní herec režiséra Kiyoshiho Kurosawy), kterému skvěle sekunduje Aoi Miyazaki (Gaichu) jako nemluvná dívka Kozue. (05.04.2011)

Opravdu náročný, do hloubky jdoucí film, který mě doslova vycucnul. Je naprosto fascinující, jak lze tak smutná témata, jako jsou pocit viny, utrpení, útěk před nimi, trauma apod. zobrazit tak nádherným způsobem (hlavně ta kamera!!). A to přitom bez toho, aby pozbyla na své působivosti a autentičnosti. Tento film to zvládá na výbornou, ale při jeho sledování to chce místy velkou trpělivost a sebezapření. Nicméně odměnou je divácký zážitek, který opravdu stojí za to. (19.02.2010)

Eureka je najsilnejšia a najvýpovednejšia v scénach, keď kamera sleduje symbolický pohyb postáv symbolickým krúžením a veľmi pomalými jazdami z nadhľadu vo veľkých celkoch. Snímka s maximálnym a magicky úsporným citom pre strih, kameru, hudbu, herecký výraz, sled scén... a tiež maximálne vysiľujúca filmová púť, road-movie, ktoré môže k záveru svojím pozastavením času, nenútene silnou atmosférou, fotogenickosťou, citom pre civilnosť a prirodzenosť, alebo motívom postáv hľadajúcich si k sebe cestu pripomenúť poetiku raných road-movies Wima Wendersa (napr. Im Lauf der Zeit ). (14.06.2016)