Údolie

Tak s tímhle mám celou řadu zásadních problémů. Pink Floydi pro tohle složili jednu ze svých nejzajímavějších desek ale film tu hudbu využívá nedostatečně a dost blbě (nejsilnější skladby zazní jen z části nebo vůbec a zbytek se tváří jen jako hudba z autorádia či magič ve stanu). Celé to působí jako, že si hipíci chtěli udělat hrozně exotickej vejlet a jako záminku si vymysleli film, který je prostě splácanina dokumentárních scén (původních a zajímavých) naroubovaných na přiblble pseudospirituální storry o hledání "ráje". Je sice sympatické, že tam ve světlých chvilkách padnou kritické myšlenky, dojde na syrově naturalistické scény zabíjení zvířat (což cením jako reality check k veganskému postoji) a chvíli to vypadá, že by se tvůrci snad i chtěli odvážit o jakousi dekonstrukci hipísácké naivity, ale tyhle momenty a naděje jsou následně zadupávány do země tím dlouhovlasým pozlátkem, volnou láskou a pocitem romantického stoupání za opravdovou spiritualitou.. Herecky je to slabé, na druhou stranu je nutné uznat, že na to, že se to natáčelo v polodivočině za asi dost nepředvídatelných okolností a s omezenými prostředky, je to řemeslně dobře zvládnuté.... Dodám jen: Ano volové, jste jen turisti.. a je jedno jak moc oduševněle se u toho tváříte. Zajímavé/trefné komenty: fragre, janisska (03.06.2023)

Hledání ráje. Pojaté poměrně tradičně jako cesta do krajiny přírodních národů, do krajiny nezmapova(tel)né a izolované devaterými horami. Naprostou většinu filmu se necháváme unášet obrazy a jakoby spoluprožíváme cosi opojného, přírodního, a tudíž zdánlivě ryzího. Pak přijde ovšem sebereflexe a distance: Když jednou nevinnost ztratíme, můžeme už v ráji být pouze jako turisté. Za tuto reflexi velký dík. Do té doby zaznívají jen jakési reprezentativní zkratky obecně rozšířené představy o hippies a celá ta utopie se zdá (spojeno s tristním hereckým výkonem hlavní hrdinky) zoufale vykonstruovaná. Všechno je jaksi přesně narýsované, "moudrost" je podávána v pečlivě odměřených dávkách a není těžké odhadnout, co příští záběr přinese. Jinak... Máme tu nějaké ty opiáty, nějakou tu volnou lásku, no znáte to... Hippies for dummies. (27.04.2011)

Když se dívám na snímek "La vallée", napadá mě, že je sice hezké se dívat na tyhle krásné scenérie, popravdě je to zajímavější než sledovat počínání postav v některých chvílích, ale ještě více by se mi líbilo tohle vidět na vlastní oči, prožívat to sám. Až moc jsme si zvykli, že prožitek přichází zprostředkovaně. (11.08.2017)

Ako je z môjho prísneho hodnotenia už jasné, tento komentár a názor na film sa priraďuje jednoznačne ku vyčítavým reakciám, ktoré nemajú nič spoločné s témou, ale so spôsobom spracovania. Podobné, navonok bezobsažné TRIP-y do srdca panenskej prírody, do vnútra ktorej zavíta s posolstvom v hlave skupinka skúsených “detí kvetov“ naverbovaných mladou Francúzskou, nejako zvlášť nevyhľadávam. Uvedomujem si, že u “La Vallée“ nejde v prevažnej miere o vykreslenie samotného príbehu bežnou formou úvod-vyvrcholenie-zaver, ale o prezentáciu myšlienky, pohlcujúcej sily prírody, zamyslenia sa nad hodnotami, ...atď. Spôsob, akým sú spomínané roviny filmu predkladané, mi nevyhovoval, nasadol, nezaujal. Treba však povedať, že Barbet Schroeder netočil svoj “naturálny hippie orgazmus“ pre divákov ako som ja. Bez mučenia sa priznám, že jediným impulzom k upriameniu pozornosti na titul “La vallée“ sa stal Bruno Mattei a jeho údajná inšpirácia práve touto francúzskou drámou pri tvorbe VIRUS-u (1980). To o vkuse mojej osoby ako diváka vypovedá myslím dostatočne. Každý si preto podľa vlastného vedomia a svedomia môže zvážiť, či toto hodnotenie brať s rezervou, súhlasiť s ním, či ho ignorovať. ### O hudobný doprovod snímku sa zaslúžila dnes už široko-ďaleko známa rocková skupina Pink Floyd – soundtrack v ich diskografii vyšiel ako “Obscured By Clouds“ v roku 1972. Podobne ako väčšina momentov filmu, ani hudba nezaujala. Škoda, že sa “La vallée“ neprodukoval ako čisto dokumentárny film. (14.04.2010)

Další varianta na téma hledání ztraceného ráje, leč bohužel provedená tak, že to uráží divákovu soudnost. Před nedávnem jsem viděl dobový dokumentární film Le Ciel et la boue z putování zde uvedenou oblastí, které bylo akcí nebezpečnou a namáhavou (kdoví, zda tento dokument nebyl prvotní inspirací režisérovou). Ale v tomto filmu proniknutí do srdce divočiny bez problémů zvládne partička hipíků, vybavená a vystrojená tak maximálně na piknik v parku. I mezi domorodci, kde se s nimi v rituálu mají zřejmě spojovat v pradávné Jednotě, se motají jak trapná parta turistů. Myslil jsem prve, že je to záměr, že tak režisér ukazuje, že to jejich hledání je cesta nikam, že to jejich připodobňování se domorodcům je trapné hraní si na ušlechtilé divochy, ale scény občasného splývání s Matkou Přírodou (a nakonec i konec) mne přesvědčily, že je to míněno vážně, že je to ranný projev New Age. Nevím, zda největším kladem filmu není to, že kvůli němu vznikly ty skvělé nahrávky od Pink Floyd. Tak za ty Floydy a za záběry domorodých rituálů aspoň slabé tři hvězdy. (04.08.2014)