Nahý polibek

Trošku matoucí film. Po chodbě šoků jsem od čekal podobný nářez. Místo toho jsem sledoval prostitutku, která v malém městečku zkouší začít znovu. Stane se ošetřovatelkou postižených dětí, zamiluje se do milionáře a kromě pár scén to vypadá jako Pretty Woman bez komedie, tedy čisté melodrama. Po brutálním zvratu to ale posledních 25 minut dostatne takový spád, že mě spadla čelist. Jednak je najednou opodstatněný žánr krimi a jedna podobný námět bych ve filmu z roku 1964 nečekal. Zaoukrouhlené 4* za tu poslední třetinu, jinak jsem se popravdě docela nudil. PS: Úžasná dětská písnička! (21.08.2021)

Úvod nenechá nikoho na pochybách, že pôjde o energický kus kinematografie. Nazlostená žena v rytme jazzovej hudby rázne vyfliaska podnapitého muža, zoberie si svoj diel peňazí a hrdo od neho odkráča. Zhruba o rok sa objavuje v mestečku, kde túži zabudnúť na dovtedajšiu kariéru ľahkej ženy. Zamestná sa v miestnom ortopedickom stredisku. Minulosť ju však dobieha, či chce alebo nie. Rovnako malomestská pokrytecká atmosféra. V rámci pokrytectva sa k nej znenazdajky prikradne pedofília v osobe nádejného snúbenca a miestnej zámožnej celebrity. Nasleduje zatknutie a spiknutie falošne svedčiacich svedkov. Pád padnutého anjela sa zdá byť neodvrátiteľný. A ako to dopadne? Pozrite si skvelý Fullerov film Nahý bozk. (24.08.2020)

Psát komentáře na filmy Sama Fullera je vždycky stejný... Opět prokazuje geniální cit pro styl, opět záliba v obskurnostech, opět poměrně agresivní forma, opět geniální vizuální stránka, opět v popředí silná žena (a samozřejmě opět silný erotický podtext: fetiš na vlasy, bývalá prostitutka). Fuller je zde snad ještě nápadnější svým humanismem a odporem k rasismu. Snad trochu víc útočí na emoce a jako nástroj používá trpící děti a jimi zpívaná písnička snad až příliš lacině chce dojit slzné kanálky. Po hudební stránce dostane trochu prostoru Beethoven, kterého samozřejmě Fuller v jeho síle skvěle zakomponoval do svého stylu. Nebál bych se tohle označit společně s 40 guns, Shock Corridor a Big red one za to nejlepší, co jsem od něj viděl. Když už mluvím o těchto filmech, tak Fuller odkazuje na svojí jednotku Big red one (o které později natočí geniální stejnojmenný film) i na Shock Corridor. (18.07.2011)

Žena mlátí muže, zatímco jí spadne paruka. Žena jde po ulici s kufříkem a tvrdí, že prodává šampaňské. Žena si pronajímá ubytování u druhé ženy. Scény přicházejí a odcházejí, vztah mezi nimi ale Fuller nevysvětluje. The Naked Kiss je vlastně jen obrovská mozaika střípků ze života, kde na sebe jednotlivé útržky přímo nenavazují a kde tedy můžete strávit prvních několik minut v otázkách, o co tomuto filmu vlastně jde. Když si k tomuto faktu přičtete nízkonákladovost a starší datum vzniku, to také znamená, že se místy možná budete nudit. A když zas vezmete v úvahu, že postavy často jednají (kvůli době? scénáři? hercům?) přeafektovaně, je pravděpodobné, že u poloviny dnešních diváků vzbudí spíše smích než očekávanou (dojetí, melancholie) reakci. Divíte se právě, proč při podobnémslovním zhodnocení zůstávám u tři hvězd? Asi to bude tím, že dohromady to vše vytváří zajímavou mozaiku, jejíž scény mi utkvěly v hlavě více než ty z Park Row, dalšího Fullerova filmu, který MFF Karlovy Vary letos uvedl. Taky to snad bude za to, že na konci vše od úvodní rvačky až po význam jedné zpívané sekvence dává smysl. Za to, že jedna scéna s padajícím listím mohla klidně sloužit jako předloha pro Americkou krásu. Za to, že tenhle film jen mezi větami odkazuje na 'Murder Inc', kdysi jednu z nejznámějších mafiánských organizací pod vedením Luckyho Luciana, jejíž jméno se ale pro běžného člověka ztratilo v průběhu dějin. [MFF Karlovy Vary 2011] (02.07.2011)

(46. MFFKV) NAHÝ POLIBEK nedosahuje kvalit Fullerova o rok mladšího opusu magnum CHODBA ŠOKŮ, která se hraje v kině ve městě, do kterého přichází hlavní hrdinka. Neznamená to ale, že by nešlo o výborný film, protože soustředění se na jedno nosné téma (role žen v hierarchizované předsudečné společnosti) snímku prospívá, protože to může být zpracováno komplexně. Tvůrčí svoboda, která byla dána nízkorozpočtovostí projektu a nezávislostí na studiích, navíc vede k nebývalé formální podvratnosti, která relativizuje snadné jednoznačné pochopení příběhu se (zdánlivě jasným) morálním ponaučením na konci. Subverzivní je především pohrávání si s diváckým očekáváním, kdy se jde záměrně proti konvencím spojovaným s určitými formálními postupy. Vše nasvědčuje vzpomínku, ale nakonec se ukáže, že se jednalo o - v rámci chronologie filmového vyprávění - scénu násĺedující, nikoliv předcházející. Ústřední sekvence, v nichž dochází k zásadním zvratům, jsou natolik napojeny na vnímání hlavní ženské postavy, že o jejich objektivnosti můžeme pochybovat. Především se nám ale připomíná, že sledujeme celou dobu film, a to nejenom v podobě výše zmíněného intertextového odkazu, ale i upozorněním na samotný akt promítání a sledování, nebývale sebevědom formou a častým užitím zcizovacích postupů. Nepojednává se tak jenom o měšťácké společnosti, která se zde kritizuje, ale i o tom, jak jsou ženy jako hrdinky vyobrazeny na plátně. (03.07.2011)