Návrat ztraceného syna

Že Evald Schorm je neprávem přehlíženou, skutečně klíčovou osobností naší slavné éry šedesátých let. NÁVRAT lze vnímat i jako až sociologickou sondu do života předlednového Československa či jako na selhání jedince, který náhle přestává stačit na svůj dosavadní život a nemůže se přitom spolehnout ani na svou nejužší rodinu. Jednu ze svých vrcholných hereckých příležitostí tu dostává a mimořádně zvládá Jana Brejchová. To už není ani bezmocné děvčátko z VLČÍ JÁMY či bezradná mladá učitelka z MÁJOVÝCH HVĚZD. Tchán a tchyně, žijící snad ještě v časech předříjnové podunajské monarchie, působí anachronně; vnímáme je totiž očima tehdejší současnosti, které pohlížejí do budoucna, k fin de siécle minulého století. Jemnost užitých prostředků, jež nemění nic na ostrosti a nekompromisnosti autorského pohledu, je ozbrojující i mobilizující zároveň. NÁVRAT si ve své nelítostnosti nic neulehčuje: syrovost jeho zpovědi je proto příkladná. Do neustávajících hovorů o potřebě demokracie představuje svým již v dobové podobě syrovým záběrem tolik silných příběhů, hledačské touhy, snahy osamostatnit se láme alespoň načas, do doby, jež se krůček po krůčku dere k bolestnému poznání, že lidoakademie má k dokonalosti daleko a školství, že nemusí být poslední, co by mohlo alespoň poněkud napomoci při řešení problémů, jež jsou zdrojem potíží nakonec nejeden jednpho (18.12.2010)

Mám hodně rozporuplné pocity. Je to o nepochopení, odloučení, samotě a především nespokojenosti s vlastním životem, která je zapříčiněna do absurdna dovedenou skeptickou analýzou vlastního bytí. Nemilosrdná pravdivost celého příběhu je ještě zdůrazněna úvodním ironickým ujištěním o naprosté nereálnosti příběhu a použitím křestních jmen herců pro hlavní postavy. Obvyklá Schormova biblická alegorie je tady krutě obrácená naruby - to, kam se ztracený syn vrací, rozhodně není otcův příbytek a jeho náruč. Ústřední Kačerova postava je pro většinu asi jen portrétem trochu nepochopitelně nešťastného člověka, pro někoho ale může být i jistým "vzorem." Snad jsem tenhle snímek ještě úplně nepochopil, jinak bych ho asi zakázal. (21.09.2006)

Další Schormův pozoruhodný přenos tématu "rozhněvaného mladého muže" do našich podmínek, tentokrát s velmi silným napojeným na existencialistické pozadí. Intelektuálně náročný snímek, i co se týče ztvárnění hlavní postav, mě však tolik neoslovil jako předchozí snímek Každý den odvahu, prosycený charakteristickou absurditou života, jež zde vystrkuje růžky spíše útržkovitě. (05.05.2011)

V jednom z komentářů jsem se dočetl, že má jít údajně o divácky nejpřístupnější Schormův film. Jsem na rozpacích, protože pár jeho kousků jsem v minulosti ohodnotil slušně a Den sedmý, osmá noc mě dokonce svého času nadchl. Pocit z Návratu ztraceného syna by se dal přirovnat k zážitku slepce, který navštíví obrazovou galerii. Ten snímek mě ani nenaštval, ani nerozrušil nebo nezdeptal, spíš mě prachsprostě uspával - a to je v době pozdního odpoledne poněkud překvapivé, protože nic nemůžu svádět na vyčerpání a noční čas. Existenciální krize je sice prevít, ale tohle zpracování je pro mě ubíjející. Možná jen mám taky svou diváckou krizi a období, kdy upřednostňuji jiné žánry a jiný styl režijní práce. Za co je ta jedna hvězdička, vlastně nevím, protože jsem se se Schormovým filmařským viděním a jeho vyhořelými lidskými troskami dokonale minul. Celkový dojem: 25 %. (03.04.2016)

„V životě vám nic jiného nezbývá než odpouštět.“ Hledání pravdy a místa v moderním světě, snaha nějakým způsobem uchopit vlastní totožnost a přitom nesáhnout vedle, protože člověk sám sobě lhát může, jeho svědomí mu ovšem nezalže nikdy. Schorm nikam nespěchá, netlačí na pilu. Alegorie rozvíjí bez manýrismu a přehnaných gest. A přesto se v této výrazové skromnosti skrývá mnoho podnětného. Ostatně skutečné lidské tápání nikdy nesouvisí s nabubřelostí a ty nejlepší umělecké filmy vznikají spíš z tvůrčí nutnosti, než z přemýšlení nad tím, co bude mít na diváka ten správný, bombastický efekt. (02.09.2016)