Každý den odvahu

Kdo v hlubinách své pochybnosti dohlédne alespoň uzounký paprsek naděje, ten jistě neřekne: Prohrál jsem. - Český Muž z mramoru, který už v roce 1964 otevírá ožehavé trockistické téma zrady ideálů revoluce vypráví o několika dnech bývalého slavného úderníka, jenž se zoufale a neúspěšně snaží žít dle morálního imperativu, kterému už se všichni dávno smějí. Skvělý Kačer, skvělá Brejchová, skvělý Brodský, skvělá Scheinpflugová, skvělý Trégl. (30.12.2006)

Tam, kde by z tématu rozčarovaného proletáře udělal méně citlivý tvůrce útok na komunistický režim a tvůrce prorežimní zase socialisticko-realistický pamflet, kráčí (v té době již vyzrálý) Schorm zlatou střední cestou. Ač proletářské myšlenky nepodporuje, nestává se jejich soudcem. Dělá to, co málokdo v jeho době. Snaží se projevit empatii s mužem, jež vidí, jak se jeho mladistvé ideály z počátečního zápalu pozvolna mění v pouhý popel, a který zůstává rozkročen mezi lživou iluzí a krutou pravdou. Kačerův protagonista je poté mezi těmito dvěma póly trhán na kusy a divák s ním nejen soucítí, ale je mu na záda naložena bezmála stejná zátěž, jako hlavnímu hrdinovi. Film, který srazí člověka až k zemi a tam ho nemilosrdně nechává tápat až do samého, bezvýchodného konce. (19.03.2017)

Nadčasové. V koncentračnom tábore žije spoločnosť od dôslednej realizácie osvietenských konceptov neustále, takže vždy je proti čomu rebelovať. Napríklad proti pokryteckému spohodlneniu, žartovným výčinom bez príčiny (ako ich predvádza Pepík Abrhám) alebo celkovej cynickej skepse v štýle uvažovania_ "nič nemá zmysel, nejako to tu doklepeme v tomto kultúrnom marazme". Tak sa vymedzuje hrdina Jarda, zarputilo uľpievajúci na budovateľských frázach a ideáloch 50. rokov. Evald Schorm vystihol perfektne aj celkový otravný modus spoločnosti, ktorý pár tunajším komentárorom znepríjemnil zážitok z filmu samotného, tak i urputnú, nadhľad a vtip postrádajúcu smutnú postavu osamoteného, solitérskeho bojovníka za vyššie pravdy. Poznámka: Dnes sú osamelí buriči rôzneho typu, zväčša usilovne študujú a prahnú po obzvlášť chytrých intelektuálnych pravdách, "ktorým tupá spoločnosť konzumnej stádovitej zábavy" nemôže rozumieť. Spoločným znakom všetkých týchto rebelov proti malomeštiactvu, konzumu, spoločnosti, či rebelov proti rebélii samotnej je strata humoru. Akonáhle dôjde na ich tézy, strácajú nadhľad a urputne s vrhajú do zápasu nielen so spoločnosťou, ale najmä so svojim rozorvaným vnútrom. Partnerské konflikty i rodinné hádky či spory medzi kolegami i kamošmi nenechávajú zvyčajne na seba dlho čakať. V zásade sa teda opakuje schéma tohto Schormovho celovečerného debutu. Preto tá nadčasovosť. (05.09.2013)

,,Jestliže člověk třeba jen na okamih prohrává to, co miluje, pak se neubráni myšlence, že prohrává i část svého života. (...) Kdo v hlubinách své pochybnosti dohlídne alespoň uzounký paprsek naděje, ten jistě neřekne: prohrál jsem." Socialistické budovatelství ve filmu trochu jinak, s reflexí morální zkaženosti doby, v níž již původní nadšení z naivních ideálů vyprchává. Ryze dobové téma je sice rámcováno nadčasovými myšlenkami a říznuto jistým existenciálním nádechem, ale jinak celovečerní prvotina pánů Schorma a Máši bez silně přítomné dobového kontextu nedokáže fungovat. V tom spočívá genialita (jakožto velmi cenné zachycení doby) a zároveň i obrovská bariéra tohoto snímku. Když jsem ho před časem sledoval poprvé, bylo to těsně po dokumentu z cyklu „Zlatá šedesátá“ a hodně mě zaujal svým neotřelým pojetím tématu, včetně civilních výkonů v podání velice pestré herecké skladby (od mladičkého Abrháma, vycházejícího Libíčka, přes herecky proměňující se Brejchovou či Jiráskovou až po prvorepublikového epizodkáře Václava Trégla či paní Scheinpflugovou, startující v posledních letech svého života výraznou filmovou a televizní kariéru). S odstupem pár let při neplánované reprize už mě tento snímek sám o sobě nedokázal tolik upoutat a nejednou mě víc nudil, než bavil. Po celém světě (včetně Indie!) tolik opěvována československá nová vlna se pro mě čím dál víc stává pouze jedním z mnoha období čs. kinematografie. Z období, která obvykle přinášela jak řádku skvělých filmů, tak řádku takových, které dnes zůstávají pozoruhodné více méně pouze jako dokument své doby, Každý den odvahu řadím do té druhé skupiny. Vychutnal jsem si hláškujícího Vlastimila Brodského (jehož zdejší filosofii "chváliš-chválím-chválíme" si budu asi z celého filmu pamatovat nejvíc), líbila se mi černobílá kamera, občas jsem ocenil onu dobovou výpověď. Taky mě zaujalo, jak tenkrát mohlo být zcela normální zařadit do kulturního programu vedle sebe politický referát a vystoupení kouzelníka.. a toť asi vše. A ani nemusím dodávat, že Jan Kačer je v pomyslném žebříčku mých neoblíbených herců hodně vysoko. 60% (28.08.2020)

Jarda se hodně snaží ovlivnit svět kolem sebe. Agitační prací v továrně, nebo motivací ostatních pracujících. Osobní život má ovšem dost komplikovaný a jeho dívka rozhodně nenachází takové zaujetí a potěšení v práci pro stranu. Jeho rozpoložení vyvrcholí projevem naprostého pohrdání a posměchu, kdy všem líným a nedůstojně žijícím lidem kolem sebe vylije na hlavy pivo. Klasický Jan Kačer v 60tých letech plný budovatelské filosofie, rozjetá Jana Brejchová a spousta dalších skvělých herců. (13.05.2012)