Každý den odvahu

Tam, kde by z tématu rozčarovaného proletáře udělal méně citlivý tvůrce útok na komunistický režim a tvůrce prorežimní zase socialisticko-realistický pamflet, kráčí (v té době již vyzrálý) Schorm zlatou střední cestou. Ač proletářské myšlenky nepodporuje, nestává se jejich soudcem. Dělá to, co málokdo v jeho době. Snaží se projevit empatii s mužem, jež vidí, jak se jeho mladistvé ideály z počátečního zápalu pozvolna mění v pouhý popel, a který zůstává rozkročen mezi lživou iluzí a krutou pravdou. Kačerův protagonista je poté mezi těmito dvěma póly trhán na kusy a divák s ním nejen soucítí, ale je mu na záda naložena bezmála stejná zátěž, jako hlavnímu hrdinovi. Film, který srazí člověka až k zemi a tam ho nemilosrdně nechává tápat až do samého, bezvýchodného konce. (19.03.2017)

"V poslední době se rádo zapomíná. Na moc věcí se rádo zapomíná."                                                                                  Vidět tenhle film někdy v sedmdesátých letech, byla by to bomba. Pro Ty, kdo nezažily, bude zřejmě nudný a skončí někde v odpadu. Zde nejde o nějakou agitku nebo alibistický film. Je tu sice líčen mladý soudruh, ale především jako člověk se svými vztahy. Reálie šedesátých let jsou pro mne navíc cenné, protože mi ukazují, jak vypadal svět, když jsem se narodila. (16.09.2014)

Překvapeně jsem si uvědomil, že to formální znázornění existencionální ztracenosti skrze bezexpoziční scény nasvícené matoucími ostrými světly a plné zmatených opilých postav již znám odjinud. Schormova tragédie o místním blbovi, který jako jediný ve svém okolí nepochopil, že systém je jenom platforma k zahálce, lze celkem bez problému re-aplikovat na současnost. Skrývá se v něm mnoho potměšilých detailů, například když obsolentní důchodci si doma vymýšlejí praktické zlepšováky, zatímco stranicky uvědomělý úderník, který "již měl všechny funkce" není schopný holce ani opravit zip u sukně. Stejně tak neokázalé vtipy těží často spíš z kontextu námětu (pořadatel přednášky o neokolonialismu hledá během ní použitelný vajgl v popelníku; mimino pohoršeně plakající po tom, co Abrhám zařve "Hovno!"). K takřka nihilistickému vyústění se sice dostane film přes několik zbytečně tezovitých a teatrálních pasáží (trhání košile included), ale jakkoli se nabízí závěr ve stylu "snitches gets no bitches", je vlastně o tolik škodolibější v tom, že protagonista nemá ani komu prášit. Všem je všechno jedno. Vtipný mimochodem je také to, že Kačerův uvědomělý třídní debílek je zahrán prakticky stejně jako postava milovaného úderníka Honzy Zemana. (06.12.2023)

Kdo v hlubinách své pochybnosti dohlédne alespoň uzounký paprsek naděje, ten jistě neřekne: Prohrál jsem. - Český Muž z mramoru, který už v roce 1964 otevírá ožehavé trockistické téma zrady ideálů revoluce vypráví o několika dnech bývalého slavného úderníka, jenž se zoufale a neúspěšně snaží žít dle morálního imperativu, kterému už se všichni dávno smějí. Skvělý Kačer, skvělá Brejchová, skvělý Brodský, skvělá Scheinpflugová, skvělý Trégl. (30.12.2006)

Jeden z velmi mála novovlných snímků, který mi bohužel nesedl. Ke konci se to tváří strašně osudově, hlavní hrdina jakoby procházel morální krizí a vystřízlivěním z pozvolného příchodu společenských proměn, ale je to všechno jen v takových náznacích, které mě jenom zlehka líznuly. Vůbec postava, kterou hraje Jan Kačer, je hodně strnulá, jediný emoce vzbudí pouze scéna v hospodě v závěru a to je málo. Nasralo to potentáta Novotnýho, to zahřeje, ale jinak …. na takový ´Tři přání´, podobně demaskující kousek, se to absolutně nechytá, a ty tu byly o šest roků dříve. Evald Schorm prostě není moje krevní skupina, i jeho nejslavnější ´Farářův konec´ mě minul velkým obloukem. (07.07.2023)