Farářův konec
The End of a Priest
Réžia:
Evald SchormKamera:
Jaromír ŠofrHudba:
Jan KlusákHrajú:
Vlastimil Brodský, Jan Libíček, Jana Brejchová, Zdena Salivarová-Škvorecká, Jaroslav Satoranský, Vladimír Valenta, Helena Růžičková, Josefa Pechlátová (viac)Obsahy(1)
Půvabný príbeh kostolníka, ktorému sa zhodou okolností naskytne príležitosť vydávať sa v zapadnutej horskej dedinke za farára a ktorý so zaujatím a vzácnym pochopením pre ľudské slabosti prijatú úlohu plní k všeobecnej spokojnosti obce, dychtiacej po duchovnej úteche. Nepravý kňaz vdychuje akoby nový život farbistým figúrkam dedinčanov, rozžiaruje groteskný obrázok dedinskej idyly, prenikavý v charakterizácii a typizácii aktérov. V rušnom závere plnom intríg a situačných zvratov podlieha obkľúčeniu, ktoré sa okolo neho zovrie... Film o tolerancii ako podmienke plnej, neskreslenej, neokliešťovanej ľudskej sebarealizácie a šťastia na tomto svete, o viere v poctivosť, slušnosť, spravodlivosť a lásku ako hodnoty, ktoré sú na dne všetkého, čo má mať zmysel, je závažnou úvahou o povahe a podstate mýtu. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (2)
Recenzie (109)
Tuším třetí zhlédnutí, cca po dvaceti letech; tenkrát v prvních letech po revoluci silnější zážitek, dnes lehce zaskočen množstvím prototroškovského jednoduchého až primitivního humoru, nezapravenými dějovými a stylovými švy (viz gudaulin) i závany samoúčelného hračičkovství ve struktuře (dobře vystihla před půlkou svého komentáře belldandy). To hlavní ale oslovuje pořád – souboj „církevního tmářství“ v osobě Brodského falešného faráře-realisty („lidi jsou v podstatě zlí, mají jenom své dobré vlastnosti“) a „vědeckého materialismu“ ztělesněného Libíčkovým dobrosrdečným partajníkem-idealistou („lidi by se měli mít rádi“), nevykořenitelnost člověčí potřeby duchovní autority s osobním rozměrem („zkuste někdy udělat něco ne pro všechny, ale pro někoho“) a za mě nejvíc Brodského vnitřní konflikt (co začíná jako neschopnost odmítnout naléhání, futrovaná trochou marnivosti, mění se v poslání a současně z pohledu oficiálních církevních struktur v čím dál strašlivější herezi – a co si s tím teď má nebohá věřící dušička počít?). Nejsou to Všichni dobří rodáci ani Den sedmý, osmá noc, ale stejně je to osobitý obraz své doby, který má pořád co říct. ()
Farářův konec jsem měl zafixovaný jako jeden z nejpůsobivějších snímků československé kinematografie 60. let. Opakované zhlédnutí po letech ale výjimečný zážitek nepotvrdilo. Ze Schormova snímku se vyklubal "jen" solidní, naprůměrný kousek, který pozvedává přítomnost dvou velkých herců - Vlastimila Brodského a Jana Libíčka. Libíček exceluje v roli venkovského učitele a starosty obce v jedné osobě. Je to jedna z nejvděčnějších postav jeho předčasně ukončené, nicméně intenzivní a úspěšné herecké dráhy. Jeho kariérista, manipulátor a intrikán představuje tvář státní moci, kterou herec systematicky paroduje, ironizuje, vysmívá se ideologickým klišé, frázím a pokrytectví. Jeho protipól představuje sympatický kostelník, který spíš z nedorozumění než ze zlého úmyslu přijme post faráře v obci, kterou projíždí. Nová role, po které konec konců tajně toužil, ho postupně pohltí a falešný kněz se stává morální autoritou a protiváhou světské moci. Tohle východisko je hodně zajímavé, jenže vzhledem k potenciálu nevytěžené ani zdaleka tak, jak by si zasloužilo. Film je hodně nekonzistentní - na jednu stranu směřuje k pohodové komedii z českého venkova ve stylu kultivovanějšího Trošky, pro kterou jsou typické postavy typu hypochondrické svéhlavé babky. Na druhé straně se objevují ve scénách s kramářským divadlem a podivnými dohlížiteli-poradci alegorické motivy, které by se mnohem spíš hodily do nějaké intelektuální reflexe pro náročného diváka. K tomu připočtěte tragický konec, který se tluče s komickou příjemnou atmosférou, a ve výsledku máte snímek, který neví, čím chce být. Celkový dojem: 65 %. ()
Aj u tohto filmu idem s hviezdičkou dolu. Farářův konec je nepochybne dobovo odvážny počin, ktorý je aj v detailoch naplnený presnými podobenstvami. K dobru mal zaujímavú kameru a skvelé herecké výkony Brodského s Libíčkom, ktorým zdatne konkurovala pani Pechlátová. Sklamala ma nielen Jana Brejchová a Jaroslav Satoranský, ale aj väčšina hercov v epizódnych úlohách. A nebolo to nedostatkami v ich herectve, ale neujasnenosťou vyznenia ich postáv. Nielen vyznenie niektorých postáv, ale aj celkové vyznenie filmu a jeho nekompaktnosť mi bráni hodnotiť ho vyššie. Nepochopil som zmysel kabaretných predelov, Pata a Mata montujúcich amplióny, ani miestneho opilca, ktorí na mňa pôsobili nadbytočne a rušivo. ()
Nebudu předstírat, že jsem unešen ze Schormovy „kožené a suché“ filmařiny, nepřetržitého sledu metafor a alegoriíí jen proto, abych neztratil tvář. Úsměv a humor je intelektuálně zakódován a skryt za unylé cukání koutky a ospalé mžourání Evalda Schorma i Josefa Škvoreckého a příliš ho neuvolňuje ani precizní kamera Jaromíra Šofra. Z„nové vlny“ je mi Schormova tvorba nejvzdálenější, přestože jsem si dobře vědom její hodnoty. Farářův konec není výjimkou. Má všechny atributy kvality, ale já je ocenit nedokážu - až na jediný :-) Zbožňuji scény s babičkou v posteli, ostatně jako Josefu Pechlátovou ve všech filmech. ()
Galéria (7)
Zaujímavosti (18)
- Jan Libíček (učiteľ) zabíjačkové pohostenie, ktoré mali k filmovaniu po ukončení, nakoniec dokázal skoro celé zjesť sám. (Raccoon.city)
- Vlastimil Brodský (kostolník) a Jana Brejchová (Majka) boli v dobe natáčania filmu manželia. (Raccoon.city)
- Posledním natáčecím dnem byl 20. 8. 1968, den před vpádem sovětských vojsk. Jelikož zbyl filmový materiál, byl použit na dokumentaci události. Film si poté odbyl premiér a následně byl na dvacet let „umístěn do trezoru“. (carott)
Mám rád konfrontační humor s vhodnou dávkou životně prozíravé moudrosti, to Farářův konec dokonale splňuje. V prvním plánu chce bavit, ve druhém si s ironickým nadhledem vychutnává paradoxy doby i zdánlivé absurdity každodenního společenského života. Na věci pohlíží z více stran, následně je zlehčuje, zpřevrací a vynalézavě si dobírá realitu. Laskavá osudovost za přispění předurčené jízlivosti laškuje s každou neřestí a pokušením. Záblesky společenské sebereflexe odráží nespokojenost, nebouří v kritice, ale v hrátkách paradoxů. Antinomie protikladů je strhující ve svém postupném dávkování, alegorie dodávají rozporu osobitou podobu a konec je již plně v režii cynické krutosti života a jeho poslání. Hlavní postavou elegantní a životně smutné taškařice a reflexnímu odrazu života je kostelník Albert (vynikající Vlastimil Brodský), samozvaný vesnický farář. Jeho poznávacím znamením je tolerantní smířlivost, vychází z pohodlnosti i osobní nedokonalé zkušenosti. Role v masce se stává posláním, nedostatky v odstupu zlidšťují a chlácholí. Póza a dokonalé lidské vžití do role hry je podstatou skutečnosti i nadějnou vizí budoucnosti. Druhou polohou autority života je vesnický kantor (skvělý Jan Libíček), samozvaný lídr obce a budovatel světlých zítřků. Když osobní ambice přesahují schopnosti a charisma, stává se pokroková snaha se skrytou mocichtivou podstatou záludnou a nepředvídatelnou pro všechny lidské bytosti v širokém okolí. Uraženost a zneuctění osobních zásluh buduje budoucnost i proti všeobecné vůli a ochotě. Hrozí, mstí se a s překvapením pozoruje drolící se přeludy mámení a vlastní zodpovědnosti. Hlavní ženskou postavou je Majka (dobrá Jana Brejchová), lehkomyslná utěšovatelka osamělých mužských duší a těl. Bezprostřednost je odzbrojující i kontraproduktivní. Výraznou postavou je svébytná babička (velmi pozoruhodná Josefa Pechlátová), nemohoucí stařenka. Znuděna osamělostí se hystericky dožaduje pozornosti. Zde vzal Troška svůj vzor do Slunce, sena, a nelze se mu divit. Důležitou postavou je Bílý biskup (velmi dobrý Martin Růžek), světská spravedlnost v podobě šokované autority duchovního směrování a víry. Symbolickou postavou je Jan Páně (velmi zajímavý Václav Kotva), slaboduchý vesnický prosťáček. Představitel bezmezně oddané víry v horlivosti vše vidí v předurčenosti a očekávání konečné spásy. Z dalších rolí: žárlivá a nedočkavá nevěsta Anna (zajímavá Zdena Salivarová-Škvorecká), její bránící se nastávající Toník (velmi zajímavý Jaroslav Satoranský), typicky ovlivnitelný vesnický hospodář a Annin otec (Vladimír Valenta), jeho manželka (sympatická Helena Růžičková), doprovázející Černý biskup (Gueyu Cheick), symbol absurdní tragikomedie života vandrák Lojza (pozoruhodný Vladimír Jedenáctík), bedlivě sledující a na vše připravený policejní hejtman (zajímavý Jiří Lír), principál svérázné pouťové atrakce (příjemný Pavel Bošek), jednoznační a strach nahánějící pozorovatelé (zajímaví Jiří Hartman, Pavel Landovský, Karel Bělohradský a Petr Kopřiva), či s kostelníkem nespokojený farář (Jiří Roll). Farářův konec není čistokrevnou společensko-politickou satirou, sarkasmus je prostředkem ke zvýšení účinku protikladu. Zábava je uvážlivě cynická, neslibuje, pouze poodhaluje a vysmívá se. Zaslepenosti ničíme sami sebe navzájem. Morálka společenská v císařových nových šatech. () (menej) (viac)