Alchymická pec

Alchymická pec mi pár dní po projekci Muže se zaječíma ušima potvrdila, že Šulíkovo vykreslení zestárnuvšího sobeckého umělce přesně trefilo hřebík do hlavy. Starý Švankmajer totiž s Krobotovou postavou sdílí nejeden charakterový aspekt. Oproti tomu je ale Alchymická pec oslavným dokumentem, za čímž nejenže stojí léta důkazů umělcových schopností či jeho pokročilý věk, ale i často odzbrojující upřímnost, často obhajující autorovo neústupné jájínkovství. Tomu se přizpůsobuje i forma dokumentu, kde například nejsme informováni o tom, kdo je tam kdo a jestli tenhle člověk je Švankmajerův filmový producent nebo nějaká stará chytrota od piva. Koresponduje to s protagonistovým vnímáním, kdy divák zkrátka ví, kdo je Švankmajer a kdo jsou ostatní je vole jedno, nezájem. Všimněte si, že kdykoli, jakkoli debilní otázku dostane, tak nám na ní slavný umělec dokáže odpovědět v rozsahu odstavce. Pokud vás to nebude bavit, dejte si panáka kdykoli, kdy ve filmu někdo řekne 'taktilní' nebo 'imaginace' a dobrou noc. Já jsem si celou dobu připadal jak u fotra na chatě a chlámal se, jak jsou si všechny tihle výtvarníci z jednoho období, podobní. (25.08.2021)

Český surrealistický art, díky tomuto človíčkovi, žije již dlouhé desítky let, a bude žít navěky. Záviděníhodný život zasvěcený poctivému, technicky nesmírně složitému filmovému kumštu a životní filozofie bez hranic...po všech těch krátkometrážních i celovečerních filmových diktátech, přichází mistr, společně se svou ženou, napůl čarodějkou, ještě s návodem na život...díky moc! Škoda, že nemluvil o Liškovi, ten bad trip mě moc mrzí, nicméně tu Vaši fetiš sbírku bych jednou moc rád viděl...klidně v Amstru, snad se jednou zadaří. Nezbývá než poděkovat za Vaše dílo, za Váš život, stal jste se nesmrtelným již dnes... (24.10.2021)

Hodně zvláštní pojetí, Švankmajer je nejdříve představen jako nafoukaný sobec, který suverénně tvrdí, že jen surrealismus je invenční umění, že nad něj není. A až pak nám ukáže vtipného, vzdělaného, snivého a hravého muže, kterým bezesporu Švankmajer je. Jako každý, kdo něco miluje, dokáže o svých láskách, surrealismu a ženě Evě dlouho s nadšením vyprávět, pravda o surrealismu vypráví mnohem nadšeněji. Snílek Švankmajer však dokáže být i glosátor, který se suchým humorem dokáže odpovědět i na otázku, proč Japonci stále fotí. Pokud vás zajímá odpověď, určitě se na tento dokument podívejte. (31.12.2021)

Ako jemný nedostatok som pociťoval absenciu výraznejšej naratívnej roviny. Film je skôr akousi pocitovou a tématicky zoradenou kompiláciou momentov zo Švankmajerových posledných rokov, ktoré sa dokumentaristom podarilo zachytiť a ktoré im prišli nejakou informáciou zaujímavé - nepodávajú však jednotný message, či akýsi záver. Skôr dlhodobo zaujato observuje. Takisto je škoda (napriek tomu, že na to Švankmajer na začiatku filmu vtipne upozorňuje), že zobrazuje umelca iba na sklonku, jeseni jeho života. Jan sa skutočne tam, kde je teraz, pomaly a poctivo vypracoval a nenarodil sa ako mrzutý starec. Inak mi však, ako Švankmajerovmu vernému fanúšikovi, ktorý má od neho prečítanú nejednu knihu a zhliadnutú celú filmografiu, dokument prišiel informačne pomerne bohatý, výstižne reflektujúci jeho postoj k tvorbe, k divákom, k zosnulej Eve a mňa naozaj veľmi obohatil. (28.10.2020)

Dokument měl jít do našich kin 22. října, ale měl smůlu na uzavření veškeré kultury kvůli pandemii Covidu 19. Byl k vidění na online festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Na dokument je to moc dlouhé, což v vlastně v Úvodu Švankmajer vyvrací "Máš jen 90% pravdu, z 10% ta délka má nějaký důvod". Pár věcí se mi velmi líbilo. V úvodu umělec říká: „Uvidíte samé staré lidi, ale my jsme taky byli mladí, plní optimismu a blbí, podívejte,“ ukáže fotku manželky a spolupracovnice Evy Švankmajerové, která zemřela před patnácti lety. Ve filmu se na ní hodně vzpomíná až je to taková romance. Nálada veteše sběratelských kuriozit, střídají se barevné formáty s černobílým, režisér zábavně polemizuje s producentem. Švankmajer má v dokumentu hodně tváří. (01.11.2020)