Alchymická pec

Alchymická pec mi pár dní po projekci Muže se zaječíma ušima potvrdila, že Šulíkovo vykreslení zestárnuvšího sobeckého umělce přesně trefilo hřebík do hlavy. Starý Švankmajer totiž s Krobotovou postavou sdílí nejeden charakterový aspekt. Oproti tomu je ale Alchymická pec oslavným dokumentem, za čímž nejenže stojí léta důkazů umělcových schopností či jeho pokročilý věk, ale i často odzbrojující upřímnost, často obhajující autorovo neústupné jájínkovství. Tomu se přizpůsobuje i forma dokumentu, kde například nejsme informováni o tom, kdo je tam kdo a jestli tenhle člověk je Švankmajerův filmový producent nebo nějaká stará chytrota od piva. Koresponduje to s protagonistovým vnímáním, kdy divák zkrátka ví, kdo je Švankmajer a kdo jsou ostatní je vole jedno, nezájem. Všimněte si, že kdykoli, jakkoli debilní otázku dostane, tak nám na ní slavný umělec dokáže odpovědět v rozsahu odstavce. Pokud vás to nebude bavit, dejte si panáka kdykoli, kdy ve filmu někdo řekne 'taktilní' nebo 'imaginace' a dobrou noc. Já jsem si celou dobu připadal jak u fotra na chatě a chlámal se, jak jsou si všechny tihle výtvarníci z jednoho období, podobní. (25.08.2021)

Dokument o produkční firmě Athanor naráží na neexistenci jakéhokoliv archivního materiálu. Proto je tam pro život i filmy Jana Švankmajera zásadní manželka Eva jen opakovaně asi ve dvou stále stejných záběrech. Čekal jsem, že autoři zvolí surrealističtější přístup, ale asi se v případě dokumentu neodvážili (70%). (17.10.2021)

Dokument měl jít do našich kin 22. října, ale měl smůlu na uzavření veškeré kultury kvůli pandemii Covidu 19. Byl k vidění na online festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Na dokument je to moc dlouhé, což v vlastně v Úvodu Švankmajer vyvrací "Máš jen 90% pravdu, z 10% ta délka má nějaký důvod". Pár věcí se mi velmi líbilo. V úvodu umělec říká: „Uvidíte samé staré lidi, ale my jsme taky byli mladí, plní optimismu a blbí, podívejte,“ ukáže fotku manželky a spolupracovnice Evy Švankmajerové, která zemřela před patnácti lety. Ve filmu se na ní hodně vzpomíná až je to taková romance. Nálada veteše sběratelských kuriozit, střídají se barevné formáty s černobílým, režisér zábavně polemizuje s producentem. Švankmajer má v dokumentu hodně tváří. (01.11.2020)

Hodně zvláštní pojetí, Švankmajer je nejdříve představen jako nafoukaný sobec, který suverénně tvrdí, že jen surrealismus je invenční umění, že nad něj není. A až pak nám ukáže vtipného, vzdělaného, snivého a hravého muže, kterým bezesporu Švankmajer je. Jako každý, kdo něco miluje, dokáže o svých láskách, surrealismu a ženě Evě dlouho s nadšením vyprávět, pravda o surrealismu vypráví mnohem nadšeněji. Snílek Švankmajer však dokáže být i glosátor, který se suchým humorem dokáže odpovědět i na otázku, proč Japonci stále fotí. Pokud vás zajímá odpověď, určitě se na tento dokument podívejte. (31.12.2021)

Surrealismus žitý. Pozoruhodný dokument o pozoruhodné osobnosti, dost možná mé nejoblíbenější na poli české kultury. Oľhovi s Daňhelem se v tomto dokumentu podařilo inkorporovat Švankmajerovu tvůrčí metodu (reprezentativní jsou zde především velké detaily a asociativní řetězení záběrů) a zároveň dát Mistrovi dostatek času, aby mohl pohovořit o svých stěžejních tématech (taktilitě, fetiších, snech, smrti, civilizačním úpadku, konzumerismu atd.), velké plus si píšu za zpřítomnění Evy Švankmajerové, i Eva musela být nádherná bytost, a Jan jí jistě za mnohé vděčí, je užitečné si v dnešní individualizované společnosti připomínat, že géniové nechodí po světě sami, jejich dílo se zkrátka rodí v interakci (ve filmu se mimo jiné uvádí, že kolektivita je jedním z definičních znaků surrealismu). 80 % [dafilms] (04.05.2023)