Den sedmý, osmá noc

Spěch, který je na díle k jeho určité škodě znát, se z pohledu naší současnosti jeví naopak jako obtížně nahraditelná přednost. Zachycuje totiž autentické nálady doby, nejistotu, pocity dané až střemhlavou změnou poměrů srpnových a podzimních dnů na konci roku 1968 či počátku roku 1969. Z tohoto hlediska se toto Schormovo dílo jeví jako úspěšný korektiv normalizačních kýčů, jakými jsou asi "nejreprezentativněji" filmy typu HROCH nebo KAM LÉTAJÍ ČÁPI, ale i jako sonda do psychologie počátečního odporu a následných pocitů ponížení a zdeptání, která byla ve společnosti zhruba let 1968-1970 skutečně patrná. Skutečnost, že film šel po ukončení výroby okamžitě do trezoru, je v tomto ohledu víc než výmluvná. S tím souvisí kvalita hereckých výkonů představitelů hlavních rolí; i tady je zřetelné, jak v té době bylo komunistické hnutí roztříštěné a jak pohyblivá - až proměnlivá - byla kriterialita etických a obecně hodnotových postojů té doby. Základní půdorys autorského záměru, alegorie vesnice, je šťastný a působivý, i když pro řadu diváků ne dostatečně srozumitelný; "salámové" působení vzkříšené cenzury v době, kdy DEN vznikal, bylo totiž již citelné. To, co se snad nedostává na cizelování kvality propracování, vynahrazuje Schormovo dílo aktuálností-syrovostí dokumentu, kterým DEN SEDMÝ, NOC OSMÁ pod poměrně složitým uměleckým tvarem, nepochybně také je. (28.08.2011)

Spíš jedinečná studie paniky a chaosu vyvolaných strachem z neznámého než nějaké složitě zašifrované podobenství. Přesně vyobrazené absurdně sebelikvidační chování lidského stáda se skvěle trefenou tíživou atmosférou všeobecné nejistoty, dezorientovanými předáky předstírajícími rozhodnost, žertéři zhoršujícími situaci snahou o její odlehčení, samozvanými duchovními vůdci, sebevědomými chytráky hrajícími ze zvyku o iluzi vlastního prospěchu i za naprosto nepřehledných okolností… Instinktivní snaha o manipulaci každého každým, na povrch vyvřelé osobní frustrace v čele s všudypřítomnou sexuální neuspokojeností… Abstraktní vsuvky naznačující, že by nějaké nebezpečí mohlo být, aniž by se ukázala jeho povaha nebo aspoň najisto potvrdila jeho existence, osobně považuju za skvělý způsob, jak v tom diváka nechat vykoupat společně s postavami. Pozor, malý spoiler: To, co se za hlasitého jekotu a přitom nikým nepovšimnuto snáší na vesnici, lze koneckonců jednoduše vyložit jako strach sám. S kým nebo čím se to pak ale obecní blázen na konci tak radostně vítá? :Konec malého spoileru. Takové až lynchovské hádanky, nebo chcete-li naschvály, mám moc rád. A další plus: ani vteřina dobového formanovsko-homolkovského trapnohumoru, ač by se mnohde nabízel – trapného je tam až až, ale nemilosrdně, bez nouzového východu směšnosti. — Měl jsem to štěstí vidět Den sedmý, osmou noc někdy kolem revoluce v kině (pravděpodobně starý zlatý neoficiální matfyzácký filmový klub) a všechno mi do sebe dokonale zapadalo a zapadá doteď; uspěchanost či nedodělky tam v podstatě nevidím. Pro mě jeden z nejméně doceněných a nejnespravedlivěji zapomenutých filmů nejen české nové vlny. (27.09.2012)

"Akce proběhne v naprostý tichosti."                                                                                                                                        Film, ke kterému musí divák dozrát. A když dozraje jako víno a stane se ušlechtilým, okusí lahodný nápoj.                             "Co je vlastně dobré a co je zlé? Člověk se může mýlit i když má pravdu a naopak, jiný má pravdu, i když se mýlí." (12.02.2014)

Spontánní film naditý symboly jak španělský ptáček. Jejich rozkrýváním by se však ztratil smysl jako celek, kterému bych dal přednost před detaily. A proto jen pár úvah, které by mohl (třeba někdo jiný) domyslet: 1. Stylizovat film jako reakci na srpen 68 je zužující a snižující. 2. Prostřihy pašijových her jsou naprosto kouzelné. 3. Libiček si opět zahrál svoji oblíbenou roli Otce Ubu. 4. "Tam, kde jsou všichni vinni, není nikdo vinen" (Lope de Vega: Fuente Ovejuna - i když v jiných podmínkách, ale poprvé jasně a názorně). 5. Kde je přepínač, který převádí latentní na viditelné a úchylku na standard? 6. Scénář Mahler/Schorm - spíš schormovské než mahlerovské (scénář o scénáři už asi nikdo nenapíše. Atd. (27.01.2016)

„Respektive ono to říká…ale něco jinýho. Všim sis tý smrtky? Samý narážky, samý symboly…“ Věta, jež dokonale vystihuje film, u kterého musíte (chtít) přemýšlet a rozpoznávat, protože ne vždy jsou narážky a symboly tak úplně zřejmé. Film totiž zdaleka není jen jakousi metaforou a reakcí na příjezd sovětských vojsk, jak jsem se domníval před zhlédnutím. Zajímá se o psychologii člověka a její proměnu v davu (ať už sleduje místního blázna/učitele či stádo). To nejlepší na filmu je atmosféra. Vzrůstající paranoia, nedůvěra, hysterie, hrůza, nejistota, pocit nebezpečí, zasévání strachu a pochyb, rozvracení, lynčování, vylučování z vlastních řad, totální davová psychóza, postupná přeměna lidí ve zvířata, psychedelické „nálety talířů“…to vše tvoří nezaměnitelnou, nepříjemnou a fascinující atmosféru, která jisté věci pojmenovává a charakterizuje až mrazivě přesně. Jako celek film působí možná poněkud těžce, ale na kvalitách a celkovém dojmu to nic neubírá, za mě to budou silné 4*. „Co sníme, to nám nikdo neveme!“ (11.11.2017)