Vracenky

Další z pokusů nahlédnout do minulosti retro optikou přítomnosti tentokrát v podání Jana Schmidta. Vracenky hrají na jistotu: žižkovské dítě 50. let 20. století. A já znovu říkám, že tohle téma je mi zkrátka blízké. Ne tak uvěřitelný je ale zbytek - maminka, náboženství, to druhé (oficiální) náboženství a minimální pozůstatky války. Postrádám uvěřitelnou poetiku a vůbec lidství obecně. To je podle mě to, co Vrácenkám, ve srovnání s Kachyňovými filmy, chybí. Vracenky jsou líbivé, očekávatelné, a proto nevypovídají ani tak o těch padesátých letech, jako spíš o euforii a "nadhledu" počátku let devadesátých. (18.11.2014)

Skoro by se dalo říct, že to je Karel Kachyňa, každopádně snímek je natočený v jeho stylu se zvláštní poetikou v tragikomickém duchu a v černobílém provedení, které má navozovat retroatmosféru. Je paradoxní, že tenhle málo známý snímek, který se objevuje na obrazovce jenom výjimečně, hravě předčí spoustu titulů, které televize cpou do vysílání po pár měsících. Dokonce bych řekl, že předčí drtivou většinu filmů, které se tzv. vyrovnávají s minulostí, protože vznikl těsně v polistopadové době, kdy se ještě nestačilo rozpadnout barrandovské zázemí a jeho tvůrčí týmy. Taky se na něm neprojevuje laciný tématický konjunkturalismus jako u jeho mladších bratříčků. Na léta stalinismu se pohlíží očima dítěte, a tak nevadí ani určité zjednodušení a idealizace. Celkový dojem: 85%. (19.03.2012)

Ne, toto skutečně není film ze 60tých let. J. Schmidt jen otočil číslovku, a započal novou vlnu 90tých let, která ovšem byla jen takovou vlnkou. Bůh či Stalin? Rus nebo Američan? Dětské vnímání let 50tých, se od vnímání dospělého vlastně ani moc neliší, možná až na dětské hry a fantazie, jinak jsou oba pohledy stejně naivní. Budovatelské nadšení se mění v nejistotu zítřka a následně v silné prozření, které ujistí malé i velké, že šťastná budoucnost je skutečně jen a jen v nás. Nejspíše asi filmový vrchol Jana Schmidta, má v sobě až neuvěřitelně silný kontrast. Téma lepší budoucnosti pro všechny, je na začátku 90tých let více než trefné. Bohužel 23 let poté už jsme i my zažili své kapitalistické prozření. Na rok výroby naprosto jedinečné pojetí. (25.05.2013)

Ťaživé 50-té roky v Československu pohľadom 10-ročného chlapca. Je to celkom milé, má to taký láskavý svěrakovský humor, miestami to zase retro-štylizáciou pripomína Felliniho. Scenáristicky a režisérsky to je ale nedotiahnuté, trochu strojené, s nevýraznými hereckými výkonmi v hlavných rolách (Morávek, Jana Špaňůrová). To hľadanie svojho boha (Ježiš, Lenin) je spravené veľmi klišoidne, hlavne tá náboženská zložka bola vo filme nasilu vloženým, rušivým elementom. (16.08.2021)

Zachycení atmosféry začátku padesátých let se Janu Schmidtovi podařilo zachytit bezvadně i díky černobílé kameře Jiřího Krejčíka mladšího. Chvílemi se styl vyprávění a komentování různých situací hlavním dětským představitelem hodně přibližuje poetice Karla Kachyni. Správné vyvážení humoru s dramatem funguje výborně. A jako výpověď z doby komunismu a jeho vládnutí bez nějakého přikrášlení je téměř archívní. Filmem prostupují i originální záběry, které dokumentovaly tehdejší dění v Československu a v Rusku. Neocenitelně jsou do příběhu zakomponovány politické procesy, nebo naivní budovatelská maminka hlavního hrdiny a její reakcionářský přítel. Zajímavou roličku zpívajícího svazáka si zahrál nynější filmový historik Pavel Taussig. Tenhle film by neměl zapadnout a spoustě dnešním lidem volící komunisty by prospěl ho nejednou vidět. Podobný film jsou Blázni a děvčátka, který natočil Karel Kachyňa o rok dříve, než Vracenky. (25.12.2018)