Vracenky

Po Vracenkách mám vždycky neodolatelný pocit, že mám doma hrozně hodné děti!! Skvělé retro natočené těsně po sametové revoluci, ale tak věrně, že jsem si při první produkci dlouho lámala hlavu, z kterého roku to vlastně je!? Velký podíl na tom má i obsazení neokoukané Jany Špaňůrové, která je nejen půvabná maminka, ale i nakažlivě přesvědčená (a přesvědčivá) komunistka. Velmi zdailý a neprávem opomíjený snímek, perla čskoslovenské kinematografie po roku 1990. Viděno na 50. Mezinárodním filmovém festivale pro děti a mládež ve Zlíně 2010. (03.05.2014)

Pozoruhodný film, o jehož existenci jsem neměl ani tušení. Jedná se o mimořádně zdařilý pokus zachytit začátek padesátých let 20. století očima páťáka. Velmi přesvědčivě na mě působil zmatek Jana Domnosila, když se obracel o pomoc zpočátku k Bohu, později k Leninovi. Obdivuhodné je i to, že film období budování socializmu jen slepě nekritizuje, ale právě na matce Honzy a Petrušky ukazuje, že existovali i opravdu přesvědčení lidé. Ale abych jen nechválil. Zjistil jsem, že tento film dnešní mládeži bohužel nic moc neříká. Pořádně nevědí, kdo to byli a jak vypadali Lenin, Stalin, Gottwald nebo Slánský. Film má bohužel i své nedostatky. Nechci na ně upozorňovat nějak obšírně, protože si jich jistě všiml každý pozorný divák. Uvedu tedy stručně jen čtyři. Ve filmu se vyskytuje státovka v hodnotě 5 Kčs ještě za života Klementa Gottwalda. Gottwald zemřel 14. března 1953, ale jmenovaná státovka byla v oběhu až od 1. června 1953. Klikový hřídel kradlo sedm dětí, do sběrny s ním však dorazilo dětí pouze šest a také jen šest jich bylo předvoláno k řediteli školy. Hmotnost klikového hřídele byla 415 kg. To znamená, že když s hřídelem děti manipulovaly, muselo každé z nich nést téměř 59, potažmo 69 kg, což je víc než nereálné. Honzík se ve filmu mnohokrát objeví v tzv. švédské košili (švédce). Tyto košile se však v Československu objevily nejdřív na konci 50. let. Na začátku každé hodiny náboženství, která probíhala ve třídě, pověsil katecheta do třídy kříž tak, aby byl po celou hodinu dětem na očích. Ve filmu jsem ho ve třídě neviděl. (čtvrtek 15.10.2009) (15.10.2009)

Je vidět, že těsně po Něžné revoluci byl český film ještě stále na vysoké úrovni. Nová doba umožnila vznikům několika filmům s novým pohledem na dějiny poválečného Československa. Kina sice diváckým úspěchem převálcovali Černí baroni spolu s Tankovým práporem, ale jako mnohem přínosnější snímky vnímám Tichou bolest, Obecnou školu a Vracenky. Ve jmenovaných filmech lze vnímat do jisté míry i nostalgicky až (tragi)komické odlehčení, nicméně historická složka zůstává v popředí. Vracenky se vrací do začátku 50. let, do doby budování socialismu, autenticky zobrazného ve filmu pomocí archivních záznamů a dobových písní. Vizuálně je film černobílý, uvnitř ale rozhodně černobíle nepůsobí. Velké budování "šťastných" zítřků se konfrontuje s každodenním životem neúplné rodiny, v níž je máma členkou strany, ale současně v soukromí zažívá i tragedie spojené s touto temnou dobou včetně pobytu ve vězení. Hodně mě upoutalo, že celý příběh je zpracován z pohledu hlavní postavy Honzíka Domnosila, jenž svýma dětskýma očima sleduje události podivné doby, tak trochu coby součást svého dospívání ve škole... kde vyučování obsahovalo i uznávaní kultu osobnosti Stalina nebo naopak vytrhávání portrétu soudruha-zrádcu z učebnice. Mluvený komentář hlavního hrdiny v kontrastu pak nabízí pohled na všechny tyto zážitky s časovým odstupem. Řekl bych, že VRACENKY jsou jedním z nejlepších čs. filmů ze školského prostředí, také protože vedle silného aspektu politického pozadí zobrazují i standardní problémy malých žáků ve škole včetně malého vyvádění, velkých ojedinělých malérů (zde šokující kousnutí ředitele nohy, se zajímavým vyústěním voči starším spolužákům) i vážné šikany. Smutek a bolest z doby se střídá s hravou groteskností, hodně mě třeba upoutala dětská zvědavost po hodině "zakázaného" náboženství a po víře. Patrně nejlepší film Jana Schmidta, výborný nápad s černobílým obrazem i téměř nehereckým obsazením (sympatická neokoukaná Jana Špaňůrová). (90%) (18.07.2018)

Vracenky se na české obrazovky příliš nevrací, přitom rozhodně patří k tomu nejlepšímu, divácky přitažlivému a v devadesátkách oblíbenému "vypořádávacímu retru", co u nás bylo natočeno. Schmidt tu s  poetikou příběhů Oty Pavla nahlíží dětskýma očima na padesátá léta, kde se za budovatelským nadšením odehrával hon na čarodějnice.  Malý uličník s úžasným příjmením Domnosil, které si zejména vychutnává jak jinak než báječný a pokousaný ředitel Suchařípa, prožívá různé dětské štrapáce a proplouvá bez pochopení čehokoliv dobou tak divnou, že si ji dnes ani neumíme příliš představit.   Od výprasku na prdel  ale překvapivě nepomůže ani Ježíš ani Lenin.   Skvěle se tu pak blýskl umírněným herectvím Oldřich Navrátil. (12.07.2023)

Vracenky jsou neprávem zapomenutý klenot, který by si zasloužil velkou pozornost. 50. léta viděna dětskýma očima možná lépe odhalují veškerou absurditu té doby než "dospělé" filmy na téma komunismus. Všechny současné pokusy k tomuto tématu Vracenkám nesahají ani po kotníky. Dvojčata Morávkovi jsou super stejně jako Leoš Suchařípa a Oldřich Návratil v jedné ze svých životních rolí. K tomu si přidejte nádhernou černobílou kameru a citlivé vložení filmových týdeníků o stavbě Stalinova pomníku na Letné. Vracenky jsou naprosto výjimečný skvost, který sice žaluje komunistickou dobu, ale nijak není sentimentální a v žádném případě netlačí na pilu. Pro mě jedinečný zážitek. Mohu jenom doporučit. (16.07.2010)