Otec

„Budu se muset odstěhovat, tati. Budu muset opustit Londýn.“ - „Opravdu? Proč?“ - „Mluvili jsme o tom. Pamatuješ si?“ - „Proto se tak zajímáš o tu pečovatelku, která je tady se mnou, že? To je jasné. Krysy opouštějí loď.“ Jenže, co když ta poslední starající se „krysa“ už nemůže dál a chce žít také svůj vlastní život…The Father je náročná podívaná. Nejen emocionálně, ale hlavě divákovou perspektivou. Ten totiž přebírá vnímání hlavního hrdiny, tudíž je velkou část stopáže stejně zmatený jako on, takřka neustále neví, na čem pořádně je, co se mu vlastně zdá, kde začíná a končí realita (a přestože se dá v mnoha otázkách dovtípit, některé přece jen zůstanou nezodpovězené). A tak se není těžké naladit na Anthonyho paranoiu, strach a nejistotu, stejně jako zoufalství jeho dcery Anne, která nechce otce opustit, ale zároveň si uvědomuje, že to takhle dál nejde. A jestliže zpočátku jde ze strany otce o psychické vydírání, ke konci je to už čisté volání o pomoc. Herecký koncert ústřední dvojice, zvláště skvělého Anthonyho. Za mě silné 4*. (04.04.2021)

„Jak listí ze stromů myšlenky padají, na zemi vadnou a chřadnou. Marně po lístečcích ruce tvé sahají, nechytíš myšlenku žádnou.“ Zneklidňující, zmatené, děsivé, naprosto přesné. Nechat diváka tápat v ději, udělat mu zmatek v postavách a časové návaznosti scén či flashbacků, zasít do mysli pochybnosti a nejistotu, zda Anne opravdu odjela do Paříže za jakýmsi Paulem? Díky tomu vše vidíme očima dědečka s Alzheimerem, jak se „svět okolo něho začíná chovat divně“ a přestává dávat smysl. Anthony Hopkins exceluje ve své nejstrašidelnější roli. Kam se hrabe doktor Lecter, známý pojídač mozků, proti mozkožroutovi Alzheimerovi nemá šanci. OKÉNKO PALIATIVNÍ PÉČE: [][] Pečuješ-li o blízkého, kterému nemoc žere mozkové buňky a jehož zmatená duše už jen bloudí tmou, pamatuj: [] I ty jsi hoden lásky. [] Kvůli zapomínajícímu nezapomínej sám na sebe. [] Nelej všechnu svou lásku a empatii do Alzheimer kanálu, je totiž bezedný. [] Nech si nějakou i pro ostatní své blízké. [][] Máme osobní zkušenost v rodině, bohužel. „Bůh zatím lopatou hází na stěnu hrách... a ty se lásko pomalu obracíš v prach.“ [Jablkoň: Odpouštím ti, Rút.] (02.02.2024)

Ano, léky jsem si vzal, ale vy jste jako kdo? Náladový, vztahovačný i vystrašený důchodce Anthony Hopkins žije v prostorném londýnském bytě. Na scéně se střídavě objevuje jeho dcera, její manžel, pečovatelka. Informace, které se k divákovi dostávají a které se opakují, jsou ze začátku matoucí. Záměrně. Anthony totiž trpí stařeckou demencí. Ačkoliv jde o adaptaci divadelní hry, výsledek je naštěstí víc filmový než divadelní. Popisuje vliv nemocného člověka na jeho blízké okolí, a to tím, že se mu dostáváme tak nějak přímo do hlavy. Jeho psychická frustrace je pak hmatatelná hlavně díky legendárnímu Hopkinsovi, který na nás sype další hereckou krasojízdu. V detailech je až mrazivě přesvědčivý. Nominace na hereckého Oscara je zcela zasloužená. Na výsledek se dívá velmi příjemně, ovšem zároveň je u něj divákovi (který tuší, že něco takového bude brzy třeba u svých rodičů také řešit) tak nějak smutno. Přesto gradaci ve finální části bych čekal malinko zajímavější. (06.04.2021)

Komorní, ale chvílemi až hororově děsivý pád do propasti stařecké demence prostý však jakýchkoliv pokusů o patos.  Po(s)tupnou a hlavně nezvratnou ztrátu vlastní  integrity a identity  skládá  (nebo možná spíš rozkládá) Zeller jako puzzle, kde jednotlivé dílky přestávají zapadat do sebe, mizí detaily a  pomalu se vytrácí (a vytratí) i celkový obraz.   Dívat se na tenhle příběh z pohledu demencí postiženého pak umocňuje nepříjemný pocit a i přes absenci prvoplánových prostředků čím dál víc dojímá. Závěrečná scéna  pak opravdu zdrcující, nicméně pro citlivější diváky zde Zeller háže pevné lano prosté lidskosti, která však v reálném světě není zdaleka samozřejmostí. Díky za ni. (02.06.2023)

Z počátku jsem byl zmatený, ale netrvalo dlouho a došlo mi, že tohle bude příběh o Alzheimerově nemoci. Anthony Hopkins hraje onoho otce trpícího výše zmíněnou nemocí, přičemž se snaží pochopit, co se kolem něj děje. Spolu s ním je divák vtažen do děje a může si představit, jaké to asi je mít v hlavě nepořádek díky chaotickým scénám a postavám, které v jednom kuse mění svou identitu. Rozhodně jeden z nejzajímavějších kandidátů na letošní Oscary. (29.03.2021)