Nikdo se nebude smát

Tak i mně zatuhnul úsměv na rtech. Jakmile vstoupil do Klímova života vlezlý a neodbytný Záturecký, bylo nad slunce jasné, že se jedná o nepříjemnost jako hrom. A to jsem ještě netušila, jak velké kolo dokáže roztočit úpornost a tupost jednoho člověka v době, kdy do soukromého života jedince zasahovali svazáci, soudruzi, výbory a komise. To potom prakticky kdokoli směřoval do temných míst rychleji než plachetník. Každopádně povedený kousek ve všech ohledech. (17.08.2016)

Neprávem přehlížená hořká komedie o tom, co může zavinit založení jednoho nevýznamného lejstra. Ztotožnění s hlavním hrdinou (ač ho hraje Jan Kačer) je velmi snadné a po chvíli budete jméno "Zátorecký" docela nesnášet. Krom povedeného příběhu zaujmou i drobné role Radoslava Brzobohatého, Jana Libíčka, nebo Jiřího Menzela. (22.02.2008)

Domnívám se, že Kunderova povídka a v menší míře i Bočanův film se nesoustřeďuje ani tak na poměr individualisty k obci (nebo jinými slovy řečeno: na krizi mezi člověkem, který by chtěl žít zodpovědně, s nejvyšším nasazením a s vůlí vědomě a bytostně být a tvořit, sám za sebe a pro jiné, s těmi, kteří se spokojili s přežíváním v uniformním, nezodpovědném stádu, jako neobětující se oběti, které sice vládnou gramatikou, ale nadosobní hodnoty – a co hůř i vkus – jsou jim cizí), jako právě na tu klíčovou otázku osobní zodpovědnosti, od níž se odvíjí i další cenné povahové vlastnosti či schopnosti: odvaha, láska, vůle a víra. Ničeho z toho se ale ústřednímu hrdinovi (antihrdinovi) nedostává. Dav, který polarizuje, v sebe vstřebal beze zbytku, a proto jej také převažuje – a dráždí. Již tím, že ukročí ke lži namísto, aby otevřeně vyslovil svůj kritický soud, jej diskvalifikuje. Ale tento drobný, a do té nejtrapnější směšnosti rozmazávaný incident jen zhmotňuje touž mazlavou špínu, na níž si vystavěl svou odbornickou existenci fachidiota, ba vlastně: i celý svůj dospělý život, v němž se ocitla dívka. Její nahodilou krásu deformuje, jak se systematicky zraňuje o sebestředného kunsthistorika – a jak se bezostyšně nudí. Nuda zde není kouzelnou maskou (a okovy) dandyů, ale koncentrací na tikot hodin, nekonečně trasující dráhu ke smrti. Historika umění od ní odvádí jen ono existenční ohrožení, když jej nezačne mlít ochočený režim, ale příbuzné, jen méně výřečné hovado. Film selhává jen tím, jak umanutě začne polaritu mezi sledujícími a sledovaným rozvíjet a prohlubovat, čímž daného vědce heroizuje. Jako by měl na zbabělost právo každý a jako by šlo selhání přiřknout strachu před zideologizovanou společností, totalitou. Jako by bylo legitimní prospěchářsky týt z míst, která zůstala prázdná po těch, kteří se odmítli přizpůsobit. Heroizaci pochopitelně nahrává samo obsazení: Kačer je jako vždy fotogenický a odpustit se mu dá snad cokoliv včetně lži a pokrytectví, debutující Štěpánka Řeháková je žena ve všem, co ženu ženou činí (a ničí a posvěcuje) – a vše okolo se jen životu podobá, tak je snadné polarizovat falešnou obec falešnými osobnostmi. Ale dost o tom. Nakonec musím ku prospěchu povídky i filmu vzpomenout svého nejranějšího, ještě gymnazijního zážitku s ní: příběh přizpůsobivého kunsthistorika mnou natolik otřásl, že jsem nikdy nepřistoupil na žádný kompromis a nikdy ani náznakem nehájil, čemu jsem nevěřil. A vždy mi to bylo ku prospěchu, i když jsem dlouho před čtyřicítkou předčasně zešedl. (03.02.2019)

Jan Kačer se zaplétá do labyrintu čím dál nesmyslnějších lží. Film občas hravý, občas mrazivý. A přesto vůbec nepůsobí roztříštěně. A je to zejména zásluha Hynka Bočana a Jana Kačera, kteří mezi protikladně působícími scénami vytvářejí jejich kontinuitu. Velmi funkční byla i drobnost v podobě výkopu na ulici před domem, ve kterém bydlel hlavní hrdina. Třeba chození jen po vyšlapaných cestičkách ve sněhu působí ještě humorně, ale pokud tu trasu dodržujete i poté, co sníh odtál, už to vůbec k smíchu není. (22.03.2009)

Směšné lásky sú trofejným kusom v mojej knižnici a pri ich sfilmovaní dopadli lepšie, ako napríklad diela Hrabala, či Párala. Nikdo se nebude smát nie je žiadnou výnimkou. Film organicky zapadol do novej vlny, ktorú začínajúci Hynek Bočan obohatil o vkusnú komédiu, kde chvíľami cítime Kafku a chvíľami máme nepríjemný pocit z toho, že sa niečo podobné deje doteraz, iba sofistikovanejšie. Preto je film nadčasový aj keď je reáliami zasadený do konkrétnej doby. Výrazová plochosť Jana Káčera je v kontraste so snaživým neschopákom, ktorého vynikajúco stvárnil Josef Chvalina. Niektoré epizódy trvali dlhšie alebo dokonca pôsobili rušivo, ale celok považujem za mimoriadny film, ktorý nezostarol. (27.11.2015)