Nikdo se nebude smát

Biedermayer má svá pokračování a Kunderovy povídky ze šedesátých let se soustředí právě na drobnokresbu této směsi svatouškovství, zastírání a narůstající mravní krize společnosti šedesátých let. Hlavní hrdina zápasí sám se sebou a jeho uhýbavost se mu vrací bumerangovým efektem. Dobovou tendenci symbolizuje i průhled do rozkopané pražské ulice. Arabeska pohybů vyhýbajících se postiženým místům  symbolizuje bezvýchodnost doby a země směřující do krátkodeché naděje Pražského jara a následující tzv. normalizace...Tvůrcovský tým reprezentují špičková jména československé kinematografie a televize. Hynek Bočan tento kritickorealistický snímek mohl už tehdy považovat oprávněně za mimořádně zdařilý debut. (26.04.2023)

Domnívám se, že Kunderova povídka a v menší míře i Bočanův film se nesoustřeďuje ani tak na poměr individualisty k obci (nebo jinými slovy řečeno: na krizi mezi člověkem, který by chtěl žít zodpovědně, s nejvyšším nasazením a s vůlí vědomě a bytostně být a tvořit, sám za sebe a pro jiné, s těmi, kteří se spokojili s přežíváním v uniformním, nezodpovědném stádu, jako neobětující se oběti, které sice vládnou gramatikou, ale nadosobní hodnoty – a co hůř i vkus – jsou jim cizí), jako právě na tu klíčovou otázku osobní zodpovědnosti, od níž se odvíjí i další cenné povahové vlastnosti či schopnosti: odvaha, láska, vůle a víra. Ničeho z toho se ale ústřednímu hrdinovi (antihrdinovi) nedostává. Dav, který polarizuje, v sebe vstřebal beze zbytku, a proto jej také převažuje – a dráždí. Již tím, že ukročí ke lži namísto, aby otevřeně vyslovil svůj kritický soud, jej diskvalifikuje. Ale tento drobný, a do té nejtrapnější směšnosti rozmazávaný incident jen zhmotňuje touž mazlavou špínu, na níž si vystavěl svou odbornickou existenci fachidiota, ba vlastně: i celý svůj dospělý život, v němž se ocitla dívka. Její nahodilou krásu deformuje, jak se systematicky zraňuje o sebestředného kunsthistorika – a jak se bezostyšně nudí. Nuda zde není kouzelnou maskou (a okovy) dandyů, ale koncentrací na tikot hodin, nekonečně trasující dráhu ke smrti. Historika umění od ní odvádí jen ono existenční ohrožení, když jej nezačne mlít ochočený režim, ale příbuzné, jen méně výřečné hovado. Film selhává jen tím, jak umanutě začne polaritu mezi sledujícími a sledovaným rozvíjet a prohlubovat, čímž daného vědce heroizuje. Jako by měl na zbabělost právo každý a jako by šlo selhání přiřknout strachu před zideologizovanou společností, totalitou. Jako by bylo legitimní prospěchářsky týt z míst, která zůstala prázdná po těch, kteří se odmítli přizpůsobit. Heroizaci pochopitelně nahrává samo obsazení: Kačer je jako vždy fotogenický a odpustit se mu dá snad cokoliv včetně lži a pokrytectví, debutující Štěpánka Řeháková je žena ve všem, co ženu ženou činí (a ničí a posvěcuje) – a vše okolo se jen životu podobá, tak je snadné polarizovat falešnou obec falešnými osobnostmi. Ale dost o tom. Nakonec musím ku prospěchu povídky i filmu vzpomenout svého nejranějšího, ještě gymnazijního zážitku s ní: příběh přizpůsobivého kunsthistorika mnou natolik otřásl, že jsem nikdy nepřistoupil na žádný kompromis a nikdy ani náznakem nehájil, čemu jsem nevěřil. A vždy mi to bylo ku prospěchu, i když jsem dlouho před čtyřicítkou předčasně zešedl. (03.02.2019)

Trojgenerační absurdní moralita, která je vůči manuálně pracujícím (a vždy všechny bedlivě sledujícím) soudruhům a soudružkám stejně sžíravá jako k elitářským intelektuálům a povrchní mládeži. Od drobného úhybu jednoho zpohodlnělého muže film graduje k celospolečenské kritice chorobného egalitářství, pokrytectví a závisti (čím se liší od úžeji zaměřené předlohy). Debutující Bočan prokazuje svůj talent dobrat se podstatného skrze drobnokresbu, když závažnost vyprávění stupňuje za užití nenápadných významových posunů (zprvu komické šmírování je později nemilosrdně obráceno proti Klímovi, z vizuálního gagu s vyšlapanou cestičkou se stává metafora lidské přizpůsobivosti). Zarážející pro mne byla pouze epizoda z mládežnického klubu, prezentující socialistickou mládež na způsob některých dílů Majora Zemana nebo normalizačního krimi Mravenci nesou smrt. 75% Zajímavé komentáře: Nathalie, gudaulin, Amputace, peetriss (12.04.2013)

Ano..úplně absurdní totalita. Nepochopila jsem teda proč v tom filmu pořád chodili dokola po jedné cestičce absolutně nesmyslně..asi pro zdůraznění te absurdity. Pobavilo mě hlavně " Jak ta slečna vypadala?" , " No ona měla takovou hezkou hlavu".Milan Kundera psal nadčasově a perfektně takže tomu není skoro co vytknout. Ona srážka s blbcem bolí asi nejvíc. (24.10.2012)

Směšné lásky sú trofejným kusom v mojej knižnici a pri ich sfilmovaní dopadli lepšie, ako napríklad diela Hrabala, či Párala. Nikdo se nebude smát nie je žiadnou výnimkou. Film organicky zapadol do novej vlny, ktorú začínajúci Hynek Bočan obohatil o vkusnú komédiu, kde chvíľami cítime Kafku a chvíľami máme nepríjemný pocit z toho, že sa niečo podobné deje doteraz, iba sofistikovanejšie. Preto je film nadčasový aj keď je reáliami zasadený do konkrétnej doby. Výrazová plochosť Jana Káčera je v kontraste so snaživým neschopákom, ktorého vynikajúco stvárnil Josef Chvalina. Niektoré epizódy trvali dlhšie alebo dokonca pôsobili rušivo, ale celok považujem za mimoriadny film, ktorý nezostarol. (27.11.2015)