Plechový bubienok

8 / 10 Veľmi divný, pomerne nechutný, dojemný a srdcervúci, ale aj násilný a zarážajúci - tým všetkým je film Plechový bubienok, ktorý sa ťažko opisuje slovami a ktorý musím len odporučiť - nie preto, že by išlo o zaručenú filmovú lahôdku (že Woody?), ale preto, že je to opäť jeden zo snímkov, ktorý by mal vidieť každý, kto to s filmom myslí čo i len trochu vážne. Netvrdím však, že sa vám bude páčiť! Perlička na záver - kameramanom Plechového bubienka je Slovák Igor Luther, ktorý natočil také klasiky ako Kristove roky, či Vtáčkovia, siroty a blázni - to som vám vytrel zrak, čo? (06.11.2005)

Film zdobí priam až Viscontiovská atmosféra, ktorá sa tak stala hlavnou doménou tohto multižánrového a ťažko uchopiteľného diela. Nádherne dobové exteriéry a interiéry len umocňujú celkovú pochmúrnosť snímku, čo sa týka výpravy ide teda o prvotriedne odvedenú prácu. Nemám námietky ani k hereckej stránke, aj keď mi miestami tá ukričanosť a ububnovanosť chlapca liezla mierne na nervy, no na druhú stranu ho chápem, ja by som tiež kričal. Dejovú linku umne dotvárajú rôzne bizarné a sureálne vsuvky (napr. Oskarov pôrod), ktoré ešte umocňujú celkovú depresívnu atmosféru Oskarovho života a života ľudí okolo neho v ťažkých predvojnových a vojnových časoch v slobodnom meste Gdaňsk. Pred očami diváka sa tak rozprestrie svet rozmanitých charakterov, úchyliek, obscénností, smutných udalostí, ale aj priateľstva a miestami i humoru na pozadí ťažkej doby a za hlučného protestu jedného chlapca, ktorý sa rozhodol, že nevyrastie, pretože takýto svet dospelých sa mu nepáčil. Nádhera. 89/100 (20.09.2017)

Schlöndorffově adaptaci lze vyčítat, že Grassův znepokojující román zpracovává konvenčně a oklešťuje jej o řadu jeho literárních specifik, v čele se samotným způsobem vyprávění. Jenže právě ono převedení do tvaru, který divákům neklade žádné formální překážky, se nakonec ukazuje jako bravurní kousek. Konvenční, v zásadě lineární vyprávění a precizní práce oddělení výpravy, kostýmů a castingu tu slouží jako trojský kůň, který za obranný val diváckých očekávání propašuje provokativní jádro románu. Důmyslná podvratnost adaptace se ukazuje již v samotných úvodních titulcích, kde režisér parafrázuje japonského klasika Jasudžiróa Ozu. Ten svá bravurní melodramata a veselohry o rodinných vztazích či generačních konfliktech z prostředí střední třídy uvozoval titulky na pozadí obyčejné každodenní látky. Schlöndorff otevírá svůj film totožně, jen tentokrát je oním pozadím hnědá látka náckovských uniforem. Se stejnou jízlivostí i mixem vysokého a nízkého, uměleckého a zvráceného pak vyobrazuje společnost první poloviny 20. století a její paradoxy, šílenosti, nesmyslnosti a především pokleslost v jádru její povýšenosti. Je příliš zjednodušující vidět ústředního Oskárka jako rebela, který se odmítne podílet na světě dospělých. Schlöndorff sice z adaptace vynechal třetí část románu, kde hrdina prochází poválečnou dobou a stává se zrůdou, jenže mnohoznačnost postavy rozvedl již v ději, který filmem pokrývá. Pohled na válku očima dítěte zde znamená něco jiného než, na co jsme zvyklí z jímavě kýčovitých vyprávění. Vedle zastřešující znepokojivé grotesknosti totiž "Plechový bubínek" odhaluje dětství nikoli jako ctnost, nýbrž metaforu zatvrzelého a zaslepeného odmítání se vyvinout, které je zde vlastní i všem dospělým figurám. Oskárek představuje sebestředné věčné děcko, které proplouvá dějinami. Za jeho zdánlivou naivitou a ignorancí se ale skrývá racionální zlovolnost a umíněnost, která se pramálo liší od velikášství maloměšťáků, které je zde odhaleno jako základní kámen nacismu. --- PS: Kdo by přecjen toužil po nekonvenční adaptaci "Plechového bubínku", pro toho tu je undergroundový virvál "United Trash". (18.03.2023)

Tento snímek jsem se rozhodla zhlédnout po roce znovu - a vyplatilo se. Když jsem se totiž s Oskarem a spol. setkala poprvé, nebyla jsem schopna sledovat film s úplným zaujetím či porozuměním - prostě jsem se celé téměř 2 a půl hodiny moc nechytala. Navíc se dá říct, že na onen první pohled jsem většinu postav přímo nesnášela - a nejvíc samotného Oskárka. Ovšem jak říkám - naštěstí jsem Bubínku dala ještě jednu šanci - a tentokrát jsem se už od prvních minut rozplývala blahem, ať už nad všudypřítomnou kritizující symbolikou nebo nad naprosto neuvěřitelným Davidem Bennentem. On tady předvádí jeden z nejlepších dětských hereckých výkonů, jaké jsem kdy viděla - né-li ten úplně nejlepší! Krom jiného opravdu nezapomenu na jeho "erotické" scény - až jsem si říkala, jestli tvůrci filmu tak trochu neporušují zákon - a samozřejmě hlavně z paměti už nikdy nevymažu ten jeho mrazivý, naprosto nedětský výraz v očích. Kromě dokonale ztvárněné postavy Oskárka je jednou z největších zbraní filmu jeho naturalismus - a to myslím naturalismus v ryzím slova smyslu - například takové chytání úhořů na návnadu v podobě koňské hlavy nejspíš opravdu není podívanou pro každého. Toto nesmlouvavé obrazové ztvárnění diváky nejspíš rozdělí do dvou skupin - na ty, kteří zhnuseni nepochopí "proč", a na ty, kteří budou uznale pokyvovat hlavou a užívat si obrazovou sílu výpovědi (já osobně jsem samozřejmě v té druhé skupině, neboť podle mě zde snad není jediný zbytečný záběr - a je jedno jak nechutný se ten který může zdát). Jak jsem již řekla, film (tedy samozřejmě kniha, podle které byl natočen - ovšem tu jsem bohužel nečetla a pravděpodobně se v nejbližší době ani nechystám, neboť její rozsah je opravdu enormní a navíc film je podle všeho knižní předloze dosti věrný) je plný symbolů a kritiky nejen té doby - ať si však každý sám přijde na to, co ten který záběr či konání hlavní postavy znamená pro něj osobně. . . . . Tento snímek je sice místy vtipný, místy smutný, místy pro někoho nechutný - avšak celkově je to především jedno z nejsilnějších filmových děl s naprosto specifickou, nádhernou a lehce depresivní atmosférou, hořce pravdivými myšlenkami a geniálními hereckými výkony, v čele s nezapomenutelným a jedinečným originálem Davidem Bennentem. . . . . Člověk nemůže zůstat navždy tříletým dítětem, neboť okolní svět je příliš krutý a zkažený na to, aby v něm takto bylo možné přežít... (14.05.2006)

Mnohovrstevnatý film natočený podle nejslavnější knihy spisovatele Günthera Grasse. Sledujeme fiktivní životopis Oskara Matzeratha, který se ve třech letech rozhodl nevyrůst kvůli nevydařené narozeninové oslavě a odmítnutí vstupu do světa dospělých. Svůj úmysl provede tak, že ve sklepě spadne ze schodů, a tímto aktem ztrácí tuto schopnost, ztráta je však pouze fyzická, nikoliv mentální. Oskar proto dospívá a navzdory svému dětskému vzhledu se (nejen) sexuálně sblíží se dvěma ženami, se služebnou Marií a liliputkou Roswithou. Snímek obsahuje čtyři "erotické" scény s Oskarem, kvůli kterým byli tvůrci občas žalováni pro dětskou pornografii, divákům (hlavně boyloverům) však přijdou velmi příjemné (kromě jedné, kdy je Marie znásilněná Oskarovým otcem) a v žádném případě nejsou pornografické. Spousta scén je zábavných, tedy zábavných v tom smyslu, že jsou natočeny jako němé grotesky, které vzbuzující sice úsměv, nikoli však smích. Mezi nejlepší sekvence patří naprosto geniální rozehnání nacistického sjezdu (navíc výborně sestříháno) a efektní rozbíjení skla, které Oskar ničí svým hláskem. Je ale fakt, že Oskarovo ječení bude některým divákům trhat uši. Některé scény můžou někomu připadat nechutné (například chytání úhořů na koňskou hlavu), diváky však nenechají chladnými. Film samotný má nádhernou výpravu, naprosto překrásný hudební motiv (hlavně na začátku a na konci), scénář taktéž výborný (bohužel nemůžu srovnávat s Grassovou předlohou, nečetl jsem ji), kamera Igora Luthera je excelentní, Schlöndorffova režie se netáhne a snímek díky tomu plyne tak rychle, že než se nadějete, je tady konec. Zbývá si jen povzdechnout nad smutným faktem, že snímek dodnes není u nás uveden na DVD. (06.10.2007)