Plechový bubienok

Schlöndorffově adaptaci lze vyčítat, že Grassův znepokojující román zpracovává konvenčně a oklešťuje jej o řadu jeho literárních specifik, v čele se samotným způsobem vyprávění. Jenže právě ono převedení do tvaru, který divákům neklade žádné formální překážky, se nakonec ukazuje jako bravurní kousek. Konvenční, v zásadě lineární vyprávění a precizní práce oddělení výpravy, kostýmů a castingu tu slouží jako trojský kůň, který za obranný val diváckých očekávání propašuje provokativní jádro románu. Důmyslná podvratnost adaptace se ukazuje již v samotných úvodních titulcích, kde režisér parafrázuje japonského klasika Jasudžiróa Ozu. Ten svá bravurní melodramata a veselohry o rodinných vztazích či generačních konfliktech z prostředí střední třídy uvozoval titulky na pozadí obyčejné každodenní látky. Schlöndorff otevírá svůj film totožně, jen tentokrát je oním pozadím hnědá látka náckovských uniforem. Se stejnou jízlivostí i mixem vysokého a nízkého, uměleckého a zvráceného pak vyobrazuje společnost první poloviny 20. století a její paradoxy, šílenosti, nesmyslnosti a především pokleslost v jádru její povýšenosti. Je příliš zjednodušující vidět ústředního Oskárka jako rebela, který se odmítne podílet na světě dospělých. Schlöndorff sice z adaptace vynechal třetí část románu, kde hrdina prochází poválečnou dobou a stává se zrůdou, jenže mnohoznačnost postavy rozvedl již v ději, který filmem pokrývá. Pohled na válku očima dítěte zde znamená něco jiného než, na co jsme zvyklí z jímavě kýčovitých vyprávění. Vedle zastřešující znepokojivé grotesknosti totiž "Plechový bubínek" odhaluje dětství nikoli jako ctnost, nýbrž metaforu zatvrzelého a zaslepeného odmítání se vyvinout, které je zde vlastní i všem dospělým figurám. Oskárek představuje sebestředné věčné děcko, které proplouvá dějinami. Za jeho zdánlivou naivitou a ignorancí se ale skrývá racionální zlovolnost a umíněnost, která se pramálo liší od velikášství maloměšťáků, které je zde odhaleno jako základní kámen nacismu. --- PS: Kdo by přecjen toužil po nekonvenční adaptaci "Plechového bubínku", pro toho tu je undergroundový virvál "United Trash". (18.03.2023)

Už dlouho jsem neviděl tak divný film, jakým je tento. Asi nejvíce jej vystihuje slovo bizarní - chlapec se rozhodne, že nechce vyrůst a tak se úmyslně zmrzačí. Jeho plán mu vyjde, neroste, ale duševně se vyvíjí a my jsme díky tomu svědky docela bizarních (já vím, už podruhé během jedné chvíle to samé slovo, ale když ono tak sedí!) věcí… Upřímně, pořád nevím, co si o tom filmu mám myslet. Pokusím se sehnat knížku, a pokud se mi bude líbit, tak si možná někdy, v hodně daleké budoucnosti tento depresivní film pustím znova. Momentálně nemám, co bych jiného dodal, snad jen, že musím pochválit Davida Bennenta. Ten jeho výraz mě bude pronásledovat ještě hodně dlouho. 55 %. (21.01.2014)

Tento snímek jsem se rozhodla zhlédnout po roce znovu - a vyplatilo se. Když jsem se totiž s Oskarem a spol. setkala poprvé, nebyla jsem schopna sledovat film s úplným zaujetím či porozuměním - prostě jsem se celé téměř 2 a půl hodiny moc nechytala. Navíc se dá říct, že na onen první pohled jsem většinu postav přímo nesnášela - a nejvíc samotného Oskárka. Ovšem jak říkám - naštěstí jsem Bubínku dala ještě jednu šanci - a tentokrát jsem se už od prvních minut rozplývala blahem, ať už nad všudypřítomnou kritizující symbolikou nebo nad naprosto neuvěřitelným Davidem Bennentem. On tady předvádí jeden z nejlepších dětských hereckých výkonů, jaké jsem kdy viděla - né-li ten úplně nejlepší! Krom jiného opravdu nezapomenu na jeho "erotické" scény - až jsem si říkala, jestli tvůrci filmu tak trochu neporušují zákon - a samozřejmě hlavně z paměti už nikdy nevymažu ten jeho mrazivý, naprosto nedětský výraz v očích. Kromě dokonale ztvárněné postavy Oskárka je jednou z největších zbraní filmu jeho naturalismus - a to myslím naturalismus v ryzím slova smyslu - například takové chytání úhořů na návnadu v podobě koňské hlavy nejspíš opravdu není podívanou pro každého. Toto nesmlouvavé obrazové ztvárnění diváky nejspíš rozdělí do dvou skupin - na ty, kteří zhnuseni nepochopí "proč", a na ty, kteří budou uznale pokyvovat hlavou a užívat si obrazovou sílu výpovědi (já osobně jsem samozřejmě v té druhé skupině, neboť podle mě zde snad není jediný zbytečný záběr - a je jedno jak nechutný se ten který může zdát). Jak jsem již řekla, film (tedy samozřejmě kniha, podle které byl natočen - ovšem tu jsem bohužel nečetla a pravděpodobně se v nejbližší době ani nechystám, neboť její rozsah je opravdu enormní a navíc film je podle všeho knižní předloze dosti věrný) je plný symbolů a kritiky nejen té doby - ať si však každý sám přijde na to, co ten který záběr či konání hlavní postavy znamená pro něj osobně. . . . . Tento snímek je sice místy vtipný, místy smutný, místy pro někoho nechutný - avšak celkově je to především jedno z nejsilnějších filmových děl s naprosto specifickou, nádhernou a lehce depresivní atmosférou, hořce pravdivými myšlenkami a geniálními hereckými výkony, v čele s nezapomenutelným a jedinečným originálem Davidem Bennentem. . . . . Člověk nemůže zůstat navždy tříletým dítětem, neboť okolní svět je příliš krutý a zkažený na to, aby v něm takto bylo možné přežít... (14.05.2006)

Plechový bubienok je odyseou jedného chlapca za poznaním, ktoré na pozadí historických udalostí rozpráva fantastický príbeh. Film si pohráva z konvenciami čo má za následok, že nie vždy ste si úplne istý ako máte na dané scény reagovať. Smrť vám príde smiešna, nechutnosti vám prídu podarené a celý film narába s humorom na vysoko čierno humornej úrovni - čo sa prejaví hlavne v scéna nacistického sprievodu, kde začnú nacisti tancovať na labutie jazero. Aj napriek pôsobivým scenám a uhrančivému pohľadu hlavného predstaviteľa Davida Bennenta sa jedná o veľmi zvláštny film, ktorý ani teraz neviem presne zaradiť. Páčilo sa mi, že všetky významné aj menej významné udalosti, boli prezentované očami hlavného hrdinu, veľmi mi to pripomínalo Forresta Gumpa aspoň sa týka narácie príbehu. Okrem iného som bol doslova nadšený fantastickými vsuvkami - ako napríklad vysoký hlas - ktorý s Oscara robil takého nemeckého X -mana. Plechový bubienok je inovatívnou a zaujímavou výpoveďou chlapca, ktorý prestal rásť a ktorý prešiel životom pozorujúc chyby dospelých, pozoroval svoju vlastnú zamilovanosť, hnev a výnimočnosť, ktorý prežil vojnu aby sa nakoniec rozhodol, po všetkých hrôzach a sklamaniach, že chce vyrásť. Schlondorff vytvoril pôsobivý film, ktorý si zaslúžene odniesol oscara za najlepší cudzojazyčný film. (17.10.2011)

Považuji za štěstí, že jsem jako první viděl film a až pak četl knihu. Opačná varianta by zřejmě znamenala trošku zklamání. Film sám o sobě je takřka dokonalý. Před těma 14-ti rokama (kdy jsem ho viděl poprvé) jsem z toho byl v šoku, některé scény (nucené pojídání polívky, koňská hlava jako návnada, hudební sabotáž nacistického shromáždění, šumák, vtrhnutí rudoarmějců do sklepa) jsou opravdu silné a zanechaly ve mně dodnes nesmazatelný dojem. Knihu jsem tedy četl až po prvním shlédnutí filmu a veškeré dojmy se ještě znásobily – je ještě dokonalejší než film, který prostě nedokáže vizuálně ztvárnit Grassovy skvělé popisy a nádherný jazyk celého příběhu. Samozřejmostí je, že ve filmu toho z knihy dost chybí (film končí mnohem dříve než kniha). I přesto je však film neobyčejný zážitek a nemůžu jinak než za 5* (20.05.2009)