Sedmero krkavců

Premiéra na Štědrý den byla slušným trestem pro usměvavé děti u rozsvíceného stromečku. Klasik Ráža vlastně natočil tuhle pohádku už podruhé, nechal se tentokrát unést svojí druhou osobností která preferuje drsný středověk a hnus, což skvěle demonstruje na dementních ustrašených poddaných, zvrácených praktikách incestu-chtivé Chýlkové a odpudivém Chrtovi (Boris se zjevně dobře bavil). Problém ale je jednak přetažená stopáž, film se šíleně vleče při cestách Bohdanky (ale aspoň se našla minirole pro režisérova oblíbence Martina Růžka) a prostě nemá tu správnou šťávu. Není to v rozpočtu, ale prostě je to trochu nuda kromě pár zábavných momentů. (10.12.2009)

Z minima tu sénárista (Pavel Aujezdský) i režisér (Ludvík Ráža) vytvořili maximum. Ponurost prostředí i děje, v němž konec konců vítězí dobro nad zlem vítězí, připomíná, jak nutné je do výchovy i do života dosazovat i "absolutní" momenty, bez kterých ztrácíme smysl o jeho skutečné, přepestře barevné kvalitě. Bohužel si nevybavuju při nejlepší vůli první filmovou verzi tohoto skvělého příběhu Němcové z r. 1967. Pohádka-báchorka jako žánr byla původně určena pro dospělé a "zdětinštěla" až umělými sběry zhruba po roce 1800. Jako žánr není zcela jasná, je to jakýsi žánrový konvolut - nebo, chcete-li - průsečík. V nejčistší podobě se blíží ke svým bájeslovným (mytologickým) východiskům. Němcové se podařilo - a Aujezdský s Rážou to rozvinuli a dále úspěšně posunuli do filmové řeči - právě tento základ zachovat a dát mu uměleckou úroveň původního autorského výkonu (tato velmi podstatná stránka její tvorby je neprávem podceňována a až negována). Herecké kreace prakticky bez rozdílu tuto ideu rozvíjejí a dotvářejí na mimořádné umělecké úrovni. Dominanci tu mají ženské výkony (Hlaváčová, Chýlková, Podhradská) nad mužskými (Michal Dlouhý, Brzobohatý, Rösner) a zlo se - podáváno ve své skutečné, nezkreslené a nekarikované podobě temného, "černokněžného" živlu - jeví až přeexponovaně. Nicméně Jana Hlaváčová je a zůstává především strádající matkou, Brzobohatý chápajícím a manželčin žal sdílejícím partnerem, Mária Podhradská bezelstným, něžným, ale také pevným a houževnatým dívčím panenským ženstvím. Tento základní trojúhelník doplňuje tandem zla, v němž lehce incestní a rovněž již zapškle staropanenské ženství-zlo vneuvěřitelné škále prostředků suverénně zvládá Ivana Chýlková a jí odpovídá až hugovský skřet Borise Rösnera, jehož lidštějším pólem je zlovolný klevetil a pomouvač. Své ikony rámcujících živlů v tradiční posvátné triádě přesvědčivě zvládli Růžek, Jandová nakonec i Daniel Rous. Z této optimisticky ponuré pohádky mrazí, ale závěrečné vítězství dobra přesto zahřívá. V Bohdaně je zaklet i kus Němcové samé stejně tak jako v mateřském traumatu osmi zrozených a téměř nenávratně ztracených dětí. Štědrovečerní uvedení pohádky tak bylo útokem víc na šedou kůru mozkovou než na svátek plesajícího srdce. Chápu proto i ty hlasy, které se nenamáhají předstírat okouzlení a dávají to najevo i svým hodnocením. (27.01.2008)

Na tuhle pohádku se chce koukat jako malý capart nebo v hodně dobré společnosti. Jinak si nemyslím, že ji plnohodnotně oceníte. Přece jen prapodivných efektů se sluncem, přikrčených - psům ne nepodobných služebných, Chrta Borise Rösnera a mužatky Ivany Chýlkové se normální dospělý člověk bát nebude. A Petr Hapka se svou úžasně zakomponovanou muzikou všechno sám nezmůže. (16.11.2009)

Hodná a milá hlavní hrdinka s opravu nevídaným sebeobětováním bojuje o vysvobození svých bratrů. Pochmurnost je sympatická a pohádková. Pohádky jsou plné zla, nenávisti, žárlivosti a škodolibosti, pravda, vždy je zcela zdecimuje absolutní dobro, kde tomu tak není, ocitli jsme se v žánru horor. Ale i přes výbornou atmosféru a sympatické kladné i záporné figury mi to vždy připadalo nedomrlé. Něco jako guláš připravený tak, aby ho mohly i malé děti - výživné, ale nemá to ten správný říz. (21.01.2011)

Totální sračka! To že mařka první půl hodinu volá větříka a sluníčko je sice milý, ale vypadá to, že mladá hlavní hrdinka ujíždí na těžkém kreku. Totálně zhulená se potácí krajinou, jako by v sobě měla několik promile a ještě k tomu mluví sama se sebou. Dále její slabá matematika, půl hodinu počítá sedm předmětů, z toho by se každý málem posral a matikáři by nad ní zlomili hůl a šli se vybrečet na Rážovo rámě. Máme zde i přiteplého panitů s nalýzaným copem, který to rád dělá na koníčka, jeho sluha je již z pánovi aktivity zcela nefunkční a neustále si drží svůj opotřebovaný zadek. Ano, tahle pohádka mě velmi nezaujala a nevidím v ní nic poučného, maximálně to, že ve středověku uměli napočítat do sedmi. (20.07.2012)