Sedmero krkavců

Je těžké dát nějaké hodnocení. Ač si občas říkám, že se to jako pohádka moc brát nedá, je jedna z těch nejlepších. Vlastně, dalo by se říct, že na ní vznikla má láska k hororům ... Ivana Chýlková zde odvedla naprosto úžasnou roli, stejně jako její poddaný Chrt. Nikdy nezapomenu na hudbu, stejně jako na strach, který jsem kdysi cítila ... (29.06.2012)

Děti hodí matce do těsta polínko a máma je prokleje, ať zkrkavčí. A šup a jsou z nich krkavci. What the fuck? Tohle bylo hodně špatně natočeno, podle hodně špatného scénáře. Postavy živé vody, větru a slunce se vůbec nepovedly. Princ bydlel na chudém zámku, jeho služebníkem byl Chrt a to bylo vše. Dokonce ani vojáky neměl, vojsko mu dělali jeho chudí poddaní. Tohle jako má být zámek pro prince? Alespoň, že ta Bohunka byla fešná, protože jinak bych ani neměl co chválit. (09.03.2017)

Docela se divím zdejšímu špatnému hodnocení. Ano pohádka je to na Štědrý večer dosti nevhodná, ale má skvělou atmosféru a velice silné vykreslení zlých postav, až se člověk klepe o to, jestli dokážou ti "dobří" (skutečně hrají tak slabě nebo mají jen míň prostoru?) tentokráte zvítězit. Nejsou přece jen idylické pohádky nebo pohádky s pištícími čertíky a la Troška, tahle se spíš snaží jít v linii Juraje Herze nebo Jasněnky, které tu rozhodně svoje diváky a obdivovatele našly. (22.06.2009)

Hystericky kvazimorálně vydírající matka vytvářející nesnesitelně přepjaté prostředí tyranie jakéhosi nereflektovaného Zákona, jemuž nikdo nemůže dostát, samozřejmě nemůže ze svých synů neudělat černé krkavé ptáky. (Její geny poznáváme bezpečně ještě v dceřiných teatrálních externalizacích vlastního selhání „zradila/zradil jsi mě“.) Princova citově totálně závislá sestra má evidentně dost prorostlé neřešené trauma, které si léčí tím, že vlastní závislost přetváří v závislost bratrovu. Postavy matky a princovy sestry však nejsou jen ukázkovými modely určitých typů patologických osobností, nýbrž mají i cosi podstatně společného: naprostou neschopnost jakékoli reflexe - jejich „všichni myslí jen na sebe“, byť motivováno pokaždé jinak, je ve výsledku týž nádor. Dojem z této modelové psychopatologie, velmi důrazně a v Miladině případu obzvlášť detailně provedené, je tak silný, že dává zapomenout na ostatní zoufalost nicotného filmu, budícího dojem dokonalého zmarnění silného námětu (kterýžto dojem je podporován doprovodnou hudbou, u níž neumím rozhodnout, zda je tak blbá už skladebně (Hapka?!) nebo až svým mdlým flašinetovým provedením). Jakkoli linie ústředních prvků (situace sedmi bratrů a jejich „němé“ sestřičky) je dostatečně nosná sama o sobě, jakož i to, že tvoří spojnici mezi matkou a princem v zajetí sestry. Asi u každé lidové pohádky lze předpokládat skrytou (ne-li zjevnou) psychologii. Nedokážu odhadnout, zda je dáno už scénářem nebo až režií, že v tomto zpracování Sedmera krkavců je kazuistika z učebnice psychopatologie tím jediným, co z pohádky zbývá. Postava Chrta, ale i postava Johany (Jolany?) se v tomto ohledu jeví sice velmi zajímavě (spíš jako intrapsychické komponenty než jako osoby), jakož i závěrečné scény „košile na hranici“, „lid a Milada“ a „návrat“, já ale budu zlej a k sjednocení dojmu z Rážova filmu použiju nezamýšlenou hlášku „moji bratři“, na něž se naivní, sotva zletilá kráska pochybného původu neustále odvolává (pokud mluví). Nikdo ať se nepohoršuje. Kdykoli byla Bohdanka na scéně, vybavovalo se mi "Ó Dio, ó Dio!" z jisté italské katolické žánrovky ze života světce. S PollyJean lze částečně souhlasit, sportovcův komentář určitě stojí za přečtení, jakož i pohádka za vidění - to ale jenom jednou. (22.05.2012)

O loňských Vánocích jsem docenil Třetího prince, letos Sedmero krkavců, temný a depresivní příběh s incestním nádechem, vraždou, jedním děs nahánějícím poskokem a tlupou primitivních poddaných, který Jana Hlaváčová uvádí svou nezapomenutelně patetickou hláškou: "Zabili jste chléb! Zkurvenci!" Vlastně: "Zkrkavčete!" (27.12.2020)