Mahler
Mahler
Réžia:
Ken RussellScenár:
Ken RussellKamera:
Dick BushHrajú:
Robert Powell, Georgina Hale, Lee Montague, Rosalie Crutchley, Angela Down, Kenneth Colley, Oliver Reed, Ronald Pickup, George Coulouris, Miriam Karlin (viac)Obsahy(2)
Snímek, který byl v roce 1974 na filmovém festivalu v Cannes nominován na Zlatou palmu, je jedním z nejkrásnějších filmových počinů Kena Russella. Příběh se odehrává v roce 1911 a vrhá světlo na poslední dny v životě Gustava Mahlera. Mahlerovi bylo padesát, když dirigoval svůj poslední koncert Newyorské filharmonie, v níž od roku 1909 působil jako hudební ředitel. V době, kdy skládal svou Desátou symfonii, vážně onemocněl. Byl velice zesláblý, když se vrátil do Paříže, aby zde podstoupil léčbu, a 18. května roku 1911 zemřel. Ken Russell prokládá film množstvím retrospektivních scén, v nichž Mahlera představuje nejen jako nebohé dítě sužované otcovým hněvem, ale také jako mladého muzikanta frustrovaného antisemitismem a připraveného konvertovat ke katolické církvi, manžela terorizujícího svou ženu, které si nesmírně vážil a nakonec i jako starostlivého a milujícího otce zdrceného ze smrti své dcery. (Cinemax)
(viac)Recenzie (27)
Musím přiznat, že první scéna mě dost vyděsila. Myslela, jsem, že se bude jednat o něco nepochopitelně surrealistického a hlavně nudného. Opak byl ale pravdou. Ocenila jsem neobvyklou a také složitou narativní strukturu, která vybírala nejdůležitější momenty z Mahlerova života místo toho, aby postupovala striktně chronologicky. Co se mi ale líbilo nejvíc, bylo propojení reálných událostí a snových pasáží, které krásně ilustrovaly nejen Mahlerovy vnitřní démony a psychické pochody, ale i jeho hudbu, a dodávaly ději hloubku a ideové přesahy. Za nejpůsobivější scény považuji právě ty surrealisticky laděné jako například Mahlerův pohřeb, konverzi ke katolicismu nebo smrt dcerky. Postavy byly ztvárněny důvěryhodně. Jedinou záhadou pro mě zůstává, jak to s ním chudák jeho žena mohla vydržet. V průběhu filmu mi jí bylo skutečně líto a závěrečné Mahlerovo přiznání, že jeho láska k ní je v jeho hudbě, pro mě představuje ohromné klišé a výraz jeho majetnické snahy ji u sebe udržet připoutanou. ()
Velice zajímavý biografický film. Řekl bych, že režisér Russell velmi dobře využil jistou rozpornost Mahlerova díla i přímo jeho osoby. Krásné přírodní výjevy střídají ,,flashbackové“ scény jako pohřbívání zaživa atd. Nejvíc mi v paměti uvízla scéna Mahlerovy konverze ke křesťanství, která svým ztvárněním nabyla až videoklipových rozměrů. Když ji srovnám s dnešní hudební produkcí, skoro bych se vsadil, že taková Lady Gaga musela Mahlera vidět také. ()
Úžasné, inspirativní, absolutně atypické. Tedy že by to byl zrovna muzikál, jak se nám snaží vsugerovat označení filmu na této stránce, to jsem si nějak úplně nevšiml, ale muzika tam opravdu je, nakonec je to o Mahlerovi, že? Doporučuji všem, kteří jsou už unuděni stereotypními životopisnými příběhy, tohle tedy rozhodně nudné není ani při sledování titulků. ()
Dokumentární snímek z „dílny“ Kenna Russella, rozhodně není klasickým biografickým filmem, ale na tohle, jsme již u Russella zvyklí. Tento snímek, vnímám nejen jako pouhou reflexí Mahlerova života, představení odrazu historie, ale současně jako nastavení zrcadla současnosti a současnému publiku. To narozdíl od první poloviny minulého století, nechodí na Mahlera do koncertních sálů, ale do kin. A namísto uvádění Mahlerových děl, se promítá Mahlerův život, jako motiv sám, uměleckého díla. Současný divák se tak paradoxně dostává k Mahlerově hudbě, skrze film, pojednávající o jeho životě. Soudobý divák, ovlivněný pochopitelně dobovou kritikou, se zúčastnil Mahlerova koncertu a skrze hudbu samotnou, se snažil porozumět Mahlerovu životu, na rozdíl od dnešního diváka, u kterého převládla tendence, porozumět Mahlerovu hudebnímu výrazu, skrze některé biografické médium. Jedná se spíše jen o reflexi, které nemá přímého vztahu s obecnou kritikou tohoto filmu, nicméně pro mne zde vyrostla určitá perspektiva, ve které jsem film začal vnímat. Jak se tento snímek choval, coby v roli biografického média, které zprostředkovává představu Mahlerova života? 9. symfonie je údajně odpovědí na Mahlerův vztah ke smrti, Russell ve filmu tento vztah pouze upřesnil: „Na světě neexistuje pekla ani nebes, to co Bůh sdílí s námi se všemi je láska, ta symfonie je sbohem lásce“. Russell tak Mahlerovu filozofii skutečně znal, nepokusil se ji však představit srozumitelně a souvisle, obdobně jako Mahlerův život, kde stěžejní události jsou představeny jen metaforicky, s ironickým podtextem a obtížně odhalitelným významem. Namísto vykročení po přirozené biografické linii, tedy příběhem počínající zrodem a končící smrtí, volí Russell pro začátek filmu, Mahlerovi poslední týdny před smrtí. Zde využil Mahlerovi cesty z New Yorku, zpět na starý kontinent, do Vídně. Mahlerovi vzpomínky ve vlaku pomale projíždějícími stanicemi ve Vöcklabrucku a Saint Polten dovolily Russellovi přiblížit tyto stěžejní události Mahlerova života. To co mi ovšem velice imponovalo byla použitá hudba ve filmu, kde v podstatě až na Wagnerovu Valkýru zaznívá ryze Mahlerova hudba. Kenn Russell tak spíše představuje celovečerní film, kde na jedné straně stanula znalost řad studií Mahlerova života, na druhou stranu rezignace z cíle předat tyhle zkušenosti v podobě filmu dokumentárního charakteru. Mahlerův život, tak zde byl rozdělen na mnoho částí a následně znova seskládán jako mozaika, nikoliv podle rámce dokumentárního, ale podle rámce Russellova celovečerního filmu. Neboť je tomuto kroku podřízena rovněž i použitá hudba, divákovi se tak nedostává příležitosti komplexně porozumět Mahlerova životu, ani jeho dílu, oboje je přímo podřízeno povaze filmu. Je tedy zřejmé, že tuhle roli, ačkoliv se jedná o snímek životopisný, tenhle film sehrát neměl. Jeho ambice směřují trochu odlišným směrem, domnívám se, že film je schopný oslovit širší publikum s ambicí, nikoliv v tom, popsat skladatelův život a dílo, ale skrze neúplnou formu, která je do jisté míry atraktivní i pro znalce Mahlerova života, předložit současnému divákovi, vůbec svědectví o skladatelově existenci. () (menej) (viac)
(obsahuje spoilery) “Diriguji, abych žil. Žiji, abych komponoval.” Hlavní linie snímku popisujícího život Gustava Mahlera se odehrává v jeho kupé ve vlaku, kdy Mahler, vyčerpán svým pobytem v New Yorku, cestuje se svou manželkou do Rakouska. Jeho cesta, tedy hlavní linie příběhu, je neustále přerušována Mahlerovými představami nebo sérií flashbacků, díky kterým máme možnost nahlédnout do Mahlerova dětství. Dozvídáme, že se jeho otec velmi snažil ze svého syna vychovat vzdělaného a hlavně bohatého muže nebo že vztah k přírodě mu pomohl prohloubit neznámý pocestný, jenž ho donutil k intenzivnějšímu poznání přírody. Protože jak sám Mahler tvrdil, největší vztah měl k lásce a přírodě (ovšem postoj k lásce se příliš neprojevoval v jeho vztahu k jeho manželce Almě Schindlerové-Mahlerové). Další neméně důležitou tématikou objevující se ve filmu je postoj k Bohu (při debatách Mahlera se svými dcerami). Jediné, co bych snímku vytkla, jel rychlý střih, který zaviňuje špatnou nebo spíše neestetickou návaznost scén. Ale i přesto musím uznat, že je málokterý životopisný snímek tak zajímavý. Není to jenom samotným životem Mahlera, ale také způsobem zpracování filmu. Neustálé flashbacky nutí diváka pozorně sledovat snímek, aby nevypadl z kontextu. Což ale neznamená, že by bylo složité si vybudovat fabuli. Film je ve výsledku velmi přehledný a zábavný. Zábavnou funkci potvrzuje i scéna, kdy malý Gustav vidí svého otce souložit. Gustav se chvíli nevěřícně dívá na sexuální akt, načež z brekem odbíhá, sednout si na schody (i když při oné scéně není zcela jasné, zda brečí kvůli tomu, co viděl nebo ho mrzí, že neudělal zkoušky). Další taková scéna je ta, kdy si Gustav představuje svoji smrt. Rakev, v níž je Mahler stále živ vjede do spalovny a vrátí se pouze malá krabička s popelem, ve kterém jsou Mahlerovi oči. Krom těchto filmových vlastností je ještě vhodné ocenit velmi dobrou stylizaci kostýmů či nediegetickou hudbu, která výborně posloužila nejen ke zdramatizování scén. Jednou z dalších věcí, která mě velmi potěšila a zpříjemnila mi sledování filmu, byla ta, že máme s Mahlerem stejný vztah k dechovce. Oba ji nesnášíme. ()
Životopisné filmy mají několik úskalí. Málokdy je možné dostat na plátno všechny důležité momenty ze života osoby, o níž film pojednává. Často se režisérovi nepovede utvořit ucelený obraz lidského života, který by podal dostatek informací i někomu, kdo danou osobu vůbec nezná. Otázkou je, jestli by se o to měl režisér vůbec pokoušet. Mahler z roku 1974 od režiséra Kenna Russella je po formální stránce brilantní. Retrospektiva vložená do časové linky vlaku jedoucího do Vídně je velmi svěží a ne rušivá. Vzpomínky skladatele Mahlera od jeho dětství až po dospělost nezní v kontextu násilně či nesmyslně, jak to bohužel v mnohých filmech bývá. Informace, které jsou divákům prostřednictvím nich předávány, nejsou zbytečné, ale obohacující. Několik z těchto propojení bylo prostřednictvím hudby, která hrála umělci v hlavě, což je velmi zajímavý způsob, jak děj přenést do minulosti. Především to vyniklo ve scéně, kdy je malý Gustav zamčený v komoře a tiskne si ruce na uši. Zvolit jako podklad scén výhradně Mahlerovy skladby bylo velmi prozřetelné. Ve filmu se sice objevují i rané skladby jeho ženy Almy, ty však nijak nenarušují atmosféru, naopak dobře slouží k vykreslení její osobnosti. Mahler v tomto snímku není zobrazen v příliš příznivém světle. Jako skladatel je sice vynikající, ale jako manžel a otec ani ne. Jeho „zotročování“ ženy na něj hází takový stín, že vysvětlení, že dokud žije hudbou, žije láskou – tedy svojí ženou Almou, vyzní jako ohromné klišé a snaha udržet si majetnicky duši, kterou uzmul. Má také dvě děti, které se nezdají být ve filmu až tak zanedbávané, jak ve skutečnosti možná byly, především proto, jak sofistikovaně jim, přestože malým, Mahler vysvětluje složité otázky ohledně nebe, andělů a smrti. V tomto filmu je i přes jeho formální kvality několik podstatných nedostatků, které mu z hlediska životopisného chybí. Režisér se až příliš zaměřil na Mahlera jako manžela a otce, až poté jako na skladatele. Mahler tvrdí: „Diriguji, abych žil a žiji, abych komponoval“, ale ukázka jeho dirigování i přes to, že je takto neoddělitelnou součástí jeho života, ve filmu nápadně chybí. Stejně tak není ukázán v pozici ředitele opery, jak bylo zmíněno. Režisér ukazuje, jak se malý Gustl nestal studentem, protože je Žid, jak se nestal houslistou a jak jeho otec spal se služkou a byl skoupý na peníze, čemuž věnuje příliš mnoho prostoru, do kterého by mohl vložit již zmíněné pasáže, které ve filmu nejsou. Zdá se pak, že se zaměřil spíše na formální než obsahovou stránku příběhu. To jde vidět i na skvěle vizuálně propracovaných Mahlerových snech. Tyto metafory pro roli jeho ženy v jeho životě – líhnoucí se larva a stín, byly výborné. Mezi další fantastické scény patří pro mě dvě nejdokonalejší pasáže filmu vůbec, a to část v pohřební síni a část s Mahlerovým konvertováním ke katolicismu. I z toho důvodu soudím, že se režisér vyžil spíše v těchto momentech – i skrz velký prostor, který jim věnoval. Jako film umělecký je tento snímek velmi kvalitní a člověk by nerad přišel byť o sebemenší část, avšak z hlediska životopisného se divákovi nedostane všech zásadních okamžiků z Mahlerova života. () (menej) (viac)