Ďáblové

Syrový, krutý, obscénní, alegorický, nadčasový. Film sice ukazuje, jak si zvrhlá církev upevňuje svoji moc, ale ve skutečnosti jde o alegorii. Stejným způsobem si udržovala a udržuje moc jakákoliv vládnoucí síla na světě. Pro našince je aktualizace o to závažnější, že má možnost, podobně jako u Kladiva na čarodějnice, srovnávat příběh s komunistickou mašinerií. Russell skvěle využil svého výtvarného cítění a předkládá nám obrazy hrůzy, zkázy a utrpení. Zbytky mrtvol vpletené do kol, ze kterých se sypou červi, mor zuřící ve městě, zvrácená léčba pomocí pijavic a sršní, drastické vymítání ďábla i děsivá tortura s použitím španělské boty. Skutečnost se střídá se sny a halucinacemi (jak má Russell v oblibě). Obří stroj na bourání hradeb, jeptiška sestupující po schodech lemovaných černými prapory, orgie jeptišek jak vystřižené z levné pornografie. Svět ve své nahotě a hrůze. Svět, kde dav neví, na kterou stranu se přiklonit. Svět, kde se vládnoucí moc (zde zvrácená církev) neštítí ničeho. Skvělé herecké výkony, úžasný dvorní herec K.Russella - O.Reed. Jen slepý neodhalí poselství filmu, jen divák se zavřenýma očima nepochopí, o jak závažnou výpověď se jedná. Viděno 5x (z toho jednou v kině) a asi naposledy... (07.03.2014)

Po THE DEVILS mám chuť se mohutně opřít do filmografie Kena Russella. Skvěle zahrané strhující inkviziční drama, visuálně hodně poutavé. Trochu mi to připomělo co o dekádu později udělal Verhoeven s FLESH AND BLOOD, alespoň co se do barvitosti reálií týče. Historická dramata, natož novověká, nepatří mezi můj oblíbený žánr, ale pokud je to servírováno takhle tak to beru všemi pěti. (22.12.2014)

Dlouho jsem neviděl tak vizuálně vytříbený film. A tak bizarní. Ken Russell byl originál každým coulem, jeho filmy byly žánrem samy pro sebe, nejblíže asi k označení „gotický horor“, míchnuté vizuálními nápady jakoby z dílny Alejandra Jodorowskyho. V první půli je děj na vedlejší koleji, ve fantastických kulisách fiktivního francouzského města Loudon (film musel být strašně drahý) tu defiluje obskurní panoptikum nadržených jeptišek, Matky představené s hrbem, které se zdá o penisu hlavního kněze (ve skvělém podání Olivera Reeda), jenž sexuálně obšťastňuje své ovečky z různých společenských vrstev. Ve zbytku filmu, když svatá inkvizice rozjede své metody, jde o podívanou vskutku temnou (po vzoru Kladiva na čarodějnice) a třeba taková scéna vymítání ďábla z nahých jeptišek se mi jako černá můra bude honit hlavou ještě dlouho. Občas to byl velký bizár i pro mě samotného. Dneska by taková odvážná umělecká vize již nevznikla a netuším, které filmové studio by si risklo něco podobného financovat. (19.04.2016)

Jeden z těch filmů, u nichž nedokážu pochopit, že se nestaly celosvětovým kultem, ale naopak hodně zapadly (zdejších pouhých pár stovek hodnocení jako indikátor "neznámosti" je dostatečně výmluvných). Představte si Kladivo na čarodějnice v barvě, jehož hlavním "kladným" hrdinou není žádný ctihodný děkan Lautner, ale velmi náruživý (a pro většinu žen neodolatelný) kněz, a v němž se (na půdě kostela!) prohánějí nahé nadržené jeptišky, masturbující kněží apod. Je to také film, kde (údajný) ďábel je z lidí vymítán skrze pohlavní orgány, navíc inkvizitorem, jenž svým vzezřením ze všeho nejvíce připomíná rockovou hvězdu 70. let... Ano, Ďáblové jsou totální úchylárna, které není skoro nic svaté (opravdu moc by mě zajímalo stanovisko katolické církve vůči tomuto snímku). Zároveň je to ale řemeslně výborný film se skvělou výpravou, výtečnými hereckými výkony (rozhodně nevyniká jen náramně charismatický Oliver Reed!) a jasnou, smysluplnou vizí hlavního tvůrce, výjimečně osobitého Kena Russella. Přese všechny ty šílené a provokativní momenty, které mají mimo jiné poukazovat na odvrácenou stranu novověku, se totiž jedná především o silný a nadčasový příběh o značně nerovném boji inteligentního a umanutého jedince se zaslepenými fanatiky a žádné levárny se neštítícími zastánci represivního vládnoucího systému. Pekelná a nezapomenutelná pecka pro fajnšmekry se silným žaludkem. 90 % (03.10.2016)

Zatímco první půlka tohoto anglického příbuzného našeho KLADIVA NA ČARODEJNICE se nese v nevázaně hédonistickém stylu, na jaký jsme u Russella zvyklí (smilnící kněz-filozof, natěšené jeptišky, eroticko-ježíšovské vize matky představené), v té druhé se láme do střídmého, leč působivého dramatu s neveselým závěrem. Klasika. (14.11.2002)